Havelské posvícení je také známo jako císařské. To proto, že se císaři Josefu II. přestalo líbit, že v každém místě se slaví posvícení v jiný čas a trvá i několik dnů. Lidé se v tyto slavnostní dny rádi navštěvovali, vesele hodovali a pracovní morálka velice trpěla a tím byly narušovány podzimní práce. Proto Josef II. vydal v říjnu 1786 dekret s nařízením, aby se hody slavily ve všech obcích jednotně třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla a mohly trvat jen dva dny. Odtud pochází název „císařské neboli Havelské posvícení (hody)“.
Ovšem na nás Čechy si nepřišel ani císař a tohoto nařízení jsme se chopili po svém. V mnoha krajích se posvícení pouze přibralo jako další příležitost k oslavám a slavilo se dvoje posvícení: Havelské neboli císařské a "naše posvícení". Havelské posvícení se dodnes slaví v mnoha krajích naší krásné země a ke každému posvícení patří dobré jídlo, pití a odtud je již jen kousek k úžasným sladkým tradicím našich prababiček, které jsou často spojeny s láskou.
Přípravy na posvícení začaly důkladným úklidem domu i hospodářských budov. V pátek zabíjely hospodyně husy, kachny, kuřata, často i prasata a v sobotu je pekly, smažily řízky a dohlížely na řezníka, aby výrobky z prasete byly chutné. Chasníci postavili na návsi „posvícenskou“ máji, vysokou a rovnou, pěkně pestrými pentlemi vyzdobenou, aby byla svědkem slavného českého posvícení. Děvečky zase s panímámou podle receptů svých babiček pekly koláče a odpoledne je posílaly příbuzným a přátelům s pozváním na nedělní slavnostní oběd. Scházely se na něj celé rodiny včetně vzdálených příbuzných, přátel a sousedů. Po obědě se besedovaloc a dohazovalo se. V tuto dobu se konalo mnoho zásnub a uzavíralo plno sňatků. Po obědě se šlo opět do kostela, po požehnání se již ozvaly zvuky muziky, která hrála pod májí na návsi, aby se pak definitivně odstěhovala do hospody, kde bylo centrum celé posvícenské zábavy. České posvícení, to pravé staročeské trvalo celý týden až do „mladého posvícení“, to je do příští neděle, tedy plných sedm dní. V tento den byla skácená máje a tím také posvícení definitivně skončilo.
Po slavné posvícenské neděli následovalo místy pondělí, zvané obyčejně „pěkná“ nebo „zlatá hodinka“. Na konci posvícení se také dodržovala stará pohanská tradice oběti, tam kde chasa obcházela vesnici vozila s sebou i nazdobeného berana, kterého na konci průvodu sťali před hospodou a jeho maso posloužilo k přípravě večeře pro celou chasu. Pokud stárek nedokázal setnout berana na poprvé musel zaplatit pokutu a smála se mu celá vesnice. Dnes se beran již jen obřadně vozí při obchůzce. V jiných vesnicích dodržovali podobný obřad s kačerem nebo s kohoutem. Dnes se také slaví posvícení, ale je to již jen pouhý stín staročeského posvícení a bohatýrské doby.
V obcích, kde mívali rybník, spojovali posvícení často také s výlovem. Nikoli však takovým, jako na velkých jihočeských rybnících. Na menších býval výlov velice jednoduchý. Obecní sluha uvolnil výpusť, a když voda opadla, obecní výbor začal rozdělovat ryby. Sluha je vybíral z bahna a dával do kádí, odkud si je sedláci přebírali. Dříve panovala panská spravedlnost, že bohatí dostali největší kusy, na chudší zbyly menší ryby a na chalupníky až to, co zbylo. Když se odtroubilo „hoří“, skočila mládež do vody a hledala zbytky neboli paběrkovala. Samozřejmě, že u toho nemohla chybět muzika a veselí.
Posvícenské hnětýnky:
V jižních Čechách nesměly o posvícení chybět posvícenské hnětynky či hnětýnky, jde o nejlepší pečivo, které děvče k posvícení připraví. Hnětýnky totiž pekly svobodné dívky a dávaly je mládencům jako odměnu za vyzvání k tanci při posvícenské zábavě. Hnětýnky se zavazovaly do šátku a často děvčata darovala chlapcům, svým tanečníkům i s šátkem. Kolik měla hnětýnka zoubečků, tolik bylo tanečků a nebylo to jen nezávazné obdarování za tanec. Bylo hanbou odejít s prázdnou, ale někdy hnětýnku děvče nevydalo jen tak, schovalo ji a teprve při vyprovázení k ránu ji vyvolený hoch dostal a k tomu i několik hubiček.
Posvícení máš, mě si nevšímáš, můj zlatej Martínku,
tady máš hnětýnku, tu ji máš, tu ji máš.
Hnětýnky jsou dvou druhů, vykrajované a lité. Lité těsto se dává do malých forem, obsahuje mnoho másla, cukru a vajec. Všeobecně se dá říci, že jsou polévané cukrovou polevou s různými příchutěmi a zdobeny sněhovými, cukrovými nebo marcipánovými barevnými ozdobami jež mají povětšinou podobu různých kytiček a lístečků, holubiček a jiných rozličných tvarů. Nicméně jedná se o tak nákladný kus pečiva, že se peče opravdu jen o posvícení.
Na závěr jedna legenda o možném vzniku pojmenování Posvícení:
Tradice slavnostních hodů je prý ale mnohem starší než křesťanství, traduje se, že už král Šalamoun nechal pořádat první posvícení na oslavu vysvěcení chrámu v Jeruzalémě. Slavnostní hostiny, jako poděkování za úrodu pořádali i pohané, proto se mnozí domnívají, že slovo posvícení se odvodilo od plamenů svíček a ohňů které plály při slavnostních hostinách a tancích pohanských národů.
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Český rok na vsi a ve městě - Zdeněk Toufar
spisovatel: František Josef Vlček (1871, Budyň - 1947, Ohio, USA), Povídka mého života, 1929
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
vyobrazení: pohlednice a fotografie: hnětýnka dle receptu Nepomuckých kuchařek
