O českém posvícení – neděle - vyprávění z časů dávných i nedávných II., l.p. 1893
V neděli již od časného jitra vše je na nohách — i ty děti, které jindy rády si pospí, dnes sotva se dočkají rána, vždyť natěšily se na to posvícení již tolik! Také na návsi panuje čilý ruch. Podle cesty ke kostelu sbíjejí své stánky dva tři kramáři a vykládají na prkna zásoby drobného svého zboží. Pro každý věk vyložen tu jest nějaký žádoucí dárek, lákající ke koupi. Jsou tu píšťaly dřevěné i plechové, foukací harmoniky různé velikosti, loutky, dřevění vojáci, koně, kapesní hodinky s namalovaným ciferníkem, kšandy, dýmky, nože, punčochy i podvazky, korále, křížky, náušnice, zrcátka, hřebeny, ba i prstýnky, špendlíky tvarů rozmanitých, tobolky, karkulky a jiné podobné zboží tu nalezneme.
Vedle nich umístili se dva mužové, svádějící odrostlejší hochy výmluvnými slovy ke hře; u jednoho z nich sází se na »obrázky« a hází se kostkou, při čemž řiditel hry stále přemílá své »orel, pták, kobyla, sedlák, panna, růže, všecko zmůže«, u druhého sází se na kroužky, kterými se pak hází po nožích, v řadách rozestavených. Poněkud blíže ke kostelu usadila se s prostým krámkem, v němž nůše jest nejpodstatnějším stavivém, »cukrová bába«. Zde tlačí se nejčetnější a nejvděčnější diváctvo, a každému z toho zástupu dětí jen zraky planou touhou, aby již svůj vyhlédnutý kousek mělo. Tam ten klouček nespouští oka z perníkového koně a vojáka, jiný si již měří, jak by si zavěsil perníkové hodinky, jiný zas by si rád zabafčil z cukrového doutníku, jehož jeden konec takřka hořícím se zdá. Dívenka vyhlédla si děťátko, zabalené pestře nabarveným povijanem, jiná by ráda ochutnala, jsou-li ty malé, mandlové koláčky chutnější než jejich domácí atd. Jen co strýčkové přijedou, pak jim dá každý několik krejcarů, a žádané předměty hned budou zakoupeny. Zatím vyjednávají si malí starostlivci, aby jim babička těch zvlášť pěkných kousků do té doby neprodala.
V kostele vyzvánějí na mši, která bude dnes slavná; slaví se památka posvěcení chrámu, od kteréž i slovo posvícení samo vzniklo a dle níž se řídí i doba jednotlivých posvícení — ovšem po ujednané shodě s osadníky. Zbožný lid ubírá se do kostela, a každý zatím jen letmo popatří na zboží kramářovo, na zpáteční cestě postojí si tu déle; jen ti výrostci okolkují tu tak dlouho, až je z věže odzvoněno podruhé. Za chvíli zní již varhany a zpěv kostelní až daleko do návsi. Zatím přijíždějí již první povozy s hosty i do dědiny. Prosté košinové vozy jsou většinou plny, každý strýc přiváží s sebou celou svoji rodinu. Kdo má blízko, přichází pěšky, a tak za nedlouho viděti po dědině přemnoho cizích tváří, samých to přátel a příbuzných, na posvícení se dostavivších. Což je tu vítání a vyptávání! Ale k vlastnímu pohovoru bude čas teprve po obědě, nyní leda hospodáři mohou si pověděti, jak se jim letos urodilo, jak obilí sype, po čem platí atd. Hospodyně má chudáček plné ruce práce v kuchyni a neví, ač jí několik pilných a obratných rukou horlivě pomáhá, takořka kde jí hlava stojí— vždyť se dnes pekou různé pečeně na plných pekáčích již od bílého rána, je potřebí všelijakých omáček a jiných věcí, jak tedy jen pamatovat, aby nikde žádné koření nescházelo! A pak aby takhle hostům něco nechutnalo, aby si naposledy myslili, že to ani neumí pořádně připraviti! — Ale celkem třeba uznati, že pravdu mluví píseň, která zní:
O posvícení všecko voní tak jako v apatyce.
Na všecky strany tlučou koření, až se usedá srdce.
Tu voní jaternice, tu zas koláče z pece;
kdo pak by nešel na posvícení, byl by jen blázen přece.
Starosti kuchyňské, jež hospodyni trápily, objevily se naprosto nepodstatnými. Hostí velkých i malých je tolik, že se stěží vejdou za stoly, a všem chutná výborně, z vrchovatých mis málo co vrací se do kuchyně. A jak ubývá pokrmů a piva ze sudu, tak množí se veselá mysl a dobrá míra stolovníků. Děti již dříve bylo těžko udržeti na uzdě, nyní notují si sborem:
To je zlaté posvícení, to je zlatá neděle,
máme maso a zas maso. K tomu kousek pečeně.
Dávajíce tak nejlépe svou naprostou spokojenost najevo. Však již z jejich popěvku samého je patrno, jak patrno, jak pravdivo je pořekadlo, že „není každou neděli posvícení“, že se tudíž tak často pěkně nemají. Ale byly časy, kdy třeba bylo i posvícení, jediný světlý den v roce, zaháněti popěvkem: Nebývej, nebývej, posvíceníčko; nemáme koláče, ani pivičko!
U starších je hovor ovšem rázu vážnějšího a týká se vedle hospodářských, o nichž jsme se již zmínili, hlavně také záležitostí rodinných. V těch zvláště tetičky vynikají podivuhodnou pamětí, takže každá z nich jest malou kronikou rodinnou. Ale, nicméně i zde zaznívá ve chvíli řízný vtip a za ním hlučný smích. V tom zazní na síni několik sezpívaných hlasů dětských s průvodem jediného hlasu mužského. Děti vyhrnou se jako na povel k nim, staří umlkají a poslouchají pozorně pana »kantora«, který se svými žáčky dle dnešního evangelia pěje o Zacheovi a vyslovuje přání:
Pokoj, zdraví, požehnání staň se v tomto domu
všechněm milým při plesání, kteří zde pospolu
přátelsky se shledávají, pokrm, nápoj požívají,
Boha zvelebují...
Zpěv ne sice právě umělecký, ale přece zvláště nápěvem je dosti výmluvný a dojme nejednu z tetiček tak, že si až oči od slz utírá; vždyť se již kolik roků s tím oním ze příbuzenstva neviděla, a nyní to ten pan kantor tak hezky pověděl, jak se takhle jednou všichni shledají až v nebeském království. Za to hospodyně musí panu kantorovi dáti hodnou porci koláčů, na které má jeden z jeho žáků již nůši nebo veliký koš přichystaný, a on alespoň nějakou chvilku musí si při kusu pečeně a sklínce s přáteli poseděli. Tato posvícenská sbírka byla vedle »koledy« a »Řehoře« z vydatnějších pravidelných příjmů vzdělavatelů a vychovatelů našich otců. Podučitelové, zvaní »excurrenti« vybírali ve své dědině pro pana »principála«, od něhož dostali z toho, co vybrali, jen »part«. — Zajímavo i zábavno jest, kterak o této obchůzce po koláčích, jež např. na Českobrodsku s uvedenou písní místy ještě před 25 lety se děla (psáno v roce 1885).
Hned po zmíněných zpěvácích dostaví se zvláště v dědinách přifařených služebníci kostelní, totiž kostelník a hrobař, bud pohromadě aneb, aby si výdělku nekazili, každý zvlášť. Jako to již pan kantor byl učinil, také oni přejí hospodářům, aby jim Pánbůh všeho, co letos sklidili, požehnal a v dobrém zdraví všeho užiti popřál. Také jim se dostává koláčů a jinakého jídla a pití, kteréhož tak důkladně si dopřávají, že z posledního statku již stěží mohou najiti cestu k domovu, a když přátelská ruka je na ni uvede, pak jim věru cesta nestačí — Místy také obecní pastýř chodil po koláčích, a tak mohl si sedlák plným právem hrdě zpívati:
Kdepak je lepší o posvícení, než jako u sedláka?
On pozve mnoho hostí k svačení, neoslyší žebráka.
Obživí mnoho lidí, již obci službu činí.
Ba na mou kuši s mošnou a nůší jeden druhého honí.
Tou dobou, kdy oběd asi je skončen, v hospodě spustí hudba, a kde který chasník a dorostlá mládež vyhledává nejlepší svůj šat, aby se k muzice, jak to sluší, vyšňořil a vykrášlil. A věru nic nepřehání písnička, jíž se hosté do hospody pobízejí:
Jináče není o posvícení, selky se od zlata blejskají,
mládenci v hospodě výskají, pojďme tam, ať zvíme,
co to má znamenat, spatříme.
Hospodář s hospodyní musí po starém zvyku v hospodě aspoň se ukázati; neboť kdyby buď oba, buď jeden z nich nepřišel, soudilo by se, že mají doma mrzutosti a nesváry, nebo že druh za druha se stydí. Hosté ovšem je doprovázejí. Ale do tance jen výminkou staří pouštějí se hned nyní, jest zvláště první den posvícenský vyhrazen mladým. Proto služebná chasa dnes má plné prázdniny, leda že večer ještě dobytek rychle obstará, však jinak nemá ničeho na starosti. I pasák, který den, co den musí s husami nebo se skotem na pastvu, dnes je prost své povinnosti, neboť »o posvícení pase Pánbůh«. — Hospodyně, než odejde, dá ještě rodičům čeládky, neboť také ti na posvícení se dostaví, rádnou výslužku. Z čeledi dostal každý ošatku koláčů a děvečky kromě toho upekly si hnětynky; rodičům jejich dostane se, když odcházejí, značná dávka pečiva a masa.
V hospodě rozpoutá se brzy bujné veselí; muzikanti nemají takřka oddechu, a kolo jest neustále plno. Což tu je výskotu, dupotu, zpěvu a smíchu! Rozjaření chasníci rozhánějí se po šenkovně v plném vědomí dnešního práva, kteréž promíjí i věci, jež by se jindy tropiti nesměly, nosí děvčatům zavdanou, škádlí je, avšak střehou bedlivě, aby se jim nikdo nepovolaný nepletl do kola. Kdo nemá hodnosti chasníka, k tanci nesmí, jinak si tanečníci zjednají hned pořádek. Výmluvně svědčí o tom také tato sloka známé posvícenské písně:
Ty kluku, Vaňku pohůnku, z hospody jdi pryč,
my tě tu už mezi sebou netrpíme víc;
nejsi žádný pacholek, jsi jen ještě pohůnek;
Vávra musí stát za dveřma, starý pacholek!
Avšak třeba vyznati, že takovéhle bdění nad pořádkem, k němuž patří také, aby hoši z cizích dědin domácím jich děvčat neodluzovali, změní se ledakde ve hrozný nepořádek, ježto napadená strana nechce ustoupiti; ale rvačkami, zpřeráženými stolicemi, rozbitými sklenicemi a okny a pošramocenými hlavami vyznačovala se posvícení jen v některých dědinách, kde prudcí a svárliví občané vyrovnávali tímto způsobem při muzice obyčejně staré své křivdy a domnělé nebo skutečné urážky. Jinde, to můžeme na čest našich dědin tvrditi, hádky ani nepovstaly anebo byly rozvážnými sousedy, jmenovitě pak rychtářem, na místě urovnány a tančilo se hned vesele dále — hodně dlouho přes půlnoc.
Jak nám Starý zákon vypravuje, světil posvícení — posvěcení totiž nádherného chrámu — hned král Šalomoun se vším lidem svým. Čteme ve II. knize Paralip. kap. 7. v. 9. »I světili dne osmého svátek; nebo posvěcení oltáře slavili za sedm dní; « a totéž dosvědčuje I. kn. král. kap. 8. v. 65. Slavili tedy Židé za Šalomouna posvícení plných sedm dní. Nepochybujeme, že by valná část našich venkovanů byla se v té příčině ochotně tohoto, jinak ne příliš oblíbeného čísla také přidržela, kdyby to možno bylo bývalo. Avšak plné tři dni řádné posvícení české přece trvalo.
zdroj: kniha, Z časů dávných i našich, autor: Fr. Vladimír Vykoukal (1857 – 1933), 1893
vyobrazení: ilustrace Mikoláš Aleš (1852, Mirotice - 1913, Praha, Vinohrady) a Karel Svoboda (1824, Plánice - 1870, Vídeň)
