O českém posvícení – pátek a sobota - vyprávění z časů dávných i nedávných I., l.p. 1893
Kdybych měl ve kterékoli dědině, ležící v příjemném půvabném kraji, statek poněkud rozlehlý, pozval bych laskavé čtenářstvo na posvícení za svůj stůl a nic bych se nehněval, kdybych měl hostů mnoho. Opatrná štěstěna mi nejen takového statku, nýbrž i statečku nedopřála, nemohu tudíž k sobě nikoho pozvat na hostinu, zato však prosím, abyste v doprovodu mém se šli podívat na vesnické posvícení poněkud zblízka. Možná, že nás potom některý hodný soused ochotně a rád přijme – vždyť i nezvaní hosté bývají někdy vítáni a česká pohostinnost dosud nevymizela.
Posvícení bylo od nepaměti slaveno tehdy, když všechno obilí již bylo z polí ve stodole a kdy již jeho některá část byla k životním potřebám rolníkovým vymlácena. Maje tudíž hojné zásoby potravin na celý příští rok a vida před sebou požehnanou odměnu svého potu a svých mozolů, rolník stanovil si chvíli nejen ke klidnému odpočinku, nýbrž i k jarému veselí a hojnému požitku, k němuž jej plné stodoly opravňovaly. Snad při tom bylo i na vyšší mocnosti vzpomenuto, jež úrody nadělila.
Díky klimatickými a hospodářským poměrům, neslavilo se posvícení ve všech krajinách najednou, ale porůznu dle toho, jak kde se sklizní byli hotovi, a tudíž radovánkám se oddávat mohli a směli. Posvícení bez hostí nemělo by půvabu ani nejmenšího — družní a hostinní venkované naši byli tedy samou povahou svou nuceni uspořádat si svá posvícení tak, aby se navzájem mohli pohodlně navštěvovat a se sousedy ať bližšími, či vzdálenějšími se veselit.
Veselí toto bývalo nejednou hlučné, ano místy snad i nevázané, a toho reformátorský císař Josef II. užil za záminku k tomu, aby rozbujnělé zvyky posvícenské uvedl na pravou míru. Zdálo se mu, že lid, jezdě a chodě z posvícení na posvícení, mnoho času, jejž by práci, tehdy zvláště práci robotní mohl věnovali, prozahálí, radovánkami jen dobrému bydlu nad potřebu přivyká, snad i na mravech újmu trpí a mysl svou k lehkosti a vrtkavosti obrací. Proto r. 1787. stanovil, aby posvícení se slavilo teprve tehdy, když práce polní většinou již jest skončena, a to všude ve stejný čas, a vybral k tomu cíli neděli Havelskou v měsíci říjnu. Tak vzniklo posvícení, které po zakladateli jeho dosud nazýváme císařským. Nařízení Josefovo mělo cíl zajisté vážný, avšak z veliké části minulo se jím téměř úplně. Nedaly se zastaralé zvyky vtěsnati v jakoukoliv uniformu — a tak zmíněné nařízení způsobilo jen to, že ledakde k dosavadním posvícením, od nichž neupuštěno, přibráno bylo ještě posvícení nové, císařské, až prodlením let jakož i časovými úhonami ustálilo se zas jen posvícení jediné, tu původní, onde císařské.
Než zabočíme již tu do té útulné dědiny, k níž zelené dosud stromoví tak těsně a ladně se vine, jako k dívčímu tílku přiléhavý živůtek. Jdeme tam vlastně před posvícením, abychom nahlédli, jak dědina a její obyvatelstvo na zalíbený svátek svůj se chystá. Hned vám zajisté padne do oka, že celá vesnice má jaksi sváteční ráz — pozorujeme na ní nebývalou úpravnost a spořádanost, kteréžto vlastnosti bohužel netvoří stálého znaku všech dědin českých. Avšak dnes náves jest urovnána, prostor před jednotlivými domy dokonale jest umeten, ba i ta hromada rumu na pokraji obecni louže, jíž se tu dává pyšný název rybníka, zbavena jest sousedství kopřiv, blínu, pryšce a lebedy, a zavezena kamsi na pole. Domy jsou pěkně obíleny a zdola přizdobený pruhem černého lemu, na nějž vnitřek komínů poskytl barviva stejně jednoduchého, jako laciného a v takovýto sváteční háv, v nějž, mimochodem řečeno, obléká se dědina kromě posvícení obyčejně jenom o pouti, oděny jsou nejen budovy zámožnějších hospodářů, ale i tam ty chatrče, jež na konci dědiny tulí se družka ke družce, jako zástup žebráků za dveřmi boháčovými. Co kde nehotového, ještě kvapně se upravuje a dodělává; vždyť sem přijde tolik cizích hostí, a ti by pak mohli dědinu pomluviti, jaká že je nehezká a nepořádná, а k také pomluvě nikdo stůj, co stůj, nechce zavdati příčiny. Avšak vápeník, který s hlasitým, táhlým provoláváním: »Vápno, vápno!« na návsi zastavil, neodbude zde dnes asi žádného zboží, neboť kdož by si nechal bílení až na samý pátek před posvícením. Vždyť by to skoro ani neoschlo a pak je v pátek třeba již míti jinaké věci na starosti! — Ano, málem bychom byli zapomněli, že teprve jest pátek! Stojíme nyní na návsi a rozhlížíme se po dědině. Zajiti samoděk někam do stavení dnes opravdu není radno, mají všude plné ruce práce, a tu nevidí rádi cizího člověka v domě, aby se jim díval do rukou a oni se jím meškali. Avšak štěstí je nám přece příznivo. Tamo kráčí soused jakýs dobromyslné, čtverácky usměvavé tváře. Dáme se s ním do řeči, a slovo k slovu již nás vede k sobě na »teplé« bude nám prý snad ještě chvíli čekati, avšak pod střechou je přece jen lépe než na návsi.
Pátek, pečou se koláče a hnětýnky:
Vejdeme do spořádaného obydlí, prostranné místnosti hospodářské samy o sobě svědčí výmluvně o zámožnosti majitelově. S domácími rychle se spřátelujeme. Hospodyně chce nás sice stůj, co stůj dostati do přístěnku, avšak my prosíme za dovolení, abychom mohli býti diváky při přípravě toho »božího daru«. Je ho tady bohudíky hezké množství! Kde jen kus místa v rozsáhlé kuchyni a vedlejší světnici je prázdno, všude položeny jsou plechy, bohatě pokladené koláči pěkně vzkynutými, jež právě dvě děvčata rozkverlaným žloutkem natírají, aby dostaly pěknou zlatovou barvu a aby neoprýskaly. V dobrém pořadu jsou tu umístěny plechy s koláči povidlovými, tvarohovými, makovými j jablkovými — tam jest několik plechů s koláči prázdnými, které jsou na rozdíl od oněch na čtyřech cípech v jedno spojovaných nebo jako buchtičky zavinovaných — všelijak točeny a vykrajovány a na vále a několika dlouhých prknech kromě toho ještě jest celá řada bochánků, jež čekají, aby je tvarodatné ruce obratné hospodyně k jistým druhům pečiva upodobyly a připravily.
Jako při jiných příležitostech, také tentokrát pečivo z mouky vyrábí se dvojí, lepší a špatnější, kdyby se napeklo samé pěkné, děti a čeládka by s tím pak byly příliš brzy hotovy. Bochánek těsta za bochánkem nabývá nových tvarů, hned se mění v několik tenkých pletenců, z nichž splítají se pak rozmanité ozdoby na jiné větší pečivo, hned poddávaje se válečku a přecházeje v tenkou, širokou vrstvu, jež opatřena svrchu mákem, tvarohem neb čímsi podobným a nasypána drobnými hrozinkami a nakrájenými mandlemi dostává pak jméno »německých« koláčů. Také menších dolků z černější mouky zrobí se na několik plechů, jsou pro žebráky, kteří přijdou na posvícení zblízka a zdáli v počtu nemalém.
Vedle koláčů hlavní péče obrácena jest ke hnětynkám, pečivu to výhradně posvícenskému; zvláště domácí děvčata s nevšední a neobyčejnou péčí hledí toho, aby hnětynky dobře byly připraveny a vůbec se povedly. Však uvidíme, proč těm čtveračkám na nich tolik záleží! Měly by vlastně spokojit se »výškrabky«, tj. zbytky těsta, jež po necičkách, okřínech a mísách zůstalo, neboť jen z toho původně se hnětynky dělávaly, ale kde by jim to stačilo! Zadělávají si těsto samou smetanou, naberou másla, mísí tak dlouho, až vařečku, nabodnou-li ji, z těsta holou vytahují, a když pak již těsto vyválely, nandají vrstvy máku hustým syrupem zadělaného, nasypou hrozinek a mandlí celé vrstvy, zabalí to vše a navrch upevní ozdoby, jako květy, srdce, začáteční písmena a podobně. Omašlují, nasypou vše ještě rozstrouhanými mandlemi, a pak teprve chystají svůj výrobek k peci.
Tam zatím panuje již čilý ruch. Hospodyně právě vytáhla první koláče — trochu přižehnuté, ona pec na to množství musí býti silně vytopena, ale za to již druhé jsou učiněné zlato. Z děvčat jedno nosí syrové pečivo k peci, druhé spěchá s pečeným do komory, kde babička koláče z plechů shozené rovná na slámu, rozestřenou po podlaze. Zde potom všechno řádně vychladne a rozdělí se podle druhů do truhel a skříní. Hnětynky vsadí se do peci po koláčích; bylo-li těchto příliš mnoho, musí se k nim pec znova vytopiti. Pochutnáváme si s hospodářem na čerstvém pečivu a popásáme se na syté vůni, jež se z něho po celém domě rozlévá. Nezatajujeme před babičkou svého podivu, že se tu robí pečiva takové množství. Stařenka kývá hlavou, usmívá se a praví: »To je vidět, že jste z města; tam zadělávají na koláče mouku po librách a pak se chodí na ně jenom dívat, aby jim přes celé hody vydržely. Ale měli jste vidět, jak ještě moje matka před posvícením zadělávala; to se brala na statku mouka ne po věrtelích, jako nyní, ale po korcích a zadělávaly jsme ve pracích neckách, které jsme k tomu konci ovšem pořádně vydrhly. A jaká tenkrát byla mouka! Z té bylo pečivo, že se na ně srdce smálo, ale nyní, vždyť to ani nic nenabude! Jak by také, vždyť obilí nemá žádné síly, nemá pořádného jádra, země je od té zatrolené řepy celá vyžilá, rodí méně a chatrnější zrno; proto je také mouka špatnější, a ty koláče, boží dárek, co potřebují příprav, aby byly jen trochu k světu!« Ujišťujeme babičku, ježto cítíme, že z ní nemluví pouhý »laudator temporis acti«, že není tak zle a že nám koláče chutnají výborně.
Hospodyně zatím vybírá z vychladlých koláčů nejpěknější, rovná je na talíře, nasypává cukrem, zavazuje pak do bílých ubrousků a posílá do sousedních dědin po přátelích. Jsou to koláče »zváče«, komu se jich dostane, jest tím již zřejmě na posvícení pozván. Hospodář, který je stále v dobré míře, popěvuje si při tom písničku:
Už je posvícení za dveřma v síni;
jděte pro řezníka, ať bije svini;
voda se už vaří, z měděnce skáče,
a zej tra budeme dělat koláče.
A co jich napečem, to po dvou pecích,
ty je pak rozneseš, Vašku, po strejcích.
Když přijdeš do domu dej pozdravení:
že je zvem oba dva na posvícení.
Hovorná babička vyprávěla nám pak k našemu dotazu o posvícení vůbec, jak za jejích časů bývalo — pokusím se dokresliti načatý obrázek dle jejích zpráv a dle vlastních výzkumů.
Jak praveno, pečiva na posvícení robilo se množství veliké, tak veliké, že selky, ač k tomu konci dosti dlouho schraňovaly, nemívaly ani dosti »zadělání«, proto jim některá tetička z blízké dědiny poslala příspěvek v podobě několika hrud másla, tvarohu a baněk smetany. Služka, která to nesla, naložila si na nůši obyčejně ještě celou kupu plechů, neboť o ty bývala i ve velikých statcích nouze. Zároveň s tím chodívaly ženské z příbuzenstva k tetičce, u níž se posvícení slavilo, na výpomoc v kuchyni.
Jako se učinila veliká zásoba pokrmu moučného, tak také jinak vykonány na posvícení přípravy dalekosáhlé. Venkované naši, skoro po celý rok, kromě několika významnějších dní prostě a skromně žijíce, dopřávali si o posvícení všeho měrou tím hojnější, že při tom nehleděli někdy ani tak na jakost, jako na množství věcí požitelných, snadno uvěříme. Krmily se tudíž plné chlívky husí a kachen; bez husy se zelím nebyla by pořádná posvícenská hostina a husa, nemá-li několik žejdlíků sádla, nestojí dle názoru venkovských kuchařek za mnoho. Kuřat je plný dvůr, ta možno bráti napořád, ale i několik starých slepic i s kohoutem stane se kořistí nože, s nudlemi tvoří pak část jídelního lístku.
V sobotu se po celý den škube, paří, kuchá, čistí:
Aby v neděli již jen na pekáče se mohlo dávati. Piva již je doma celý sud, to přivezl hospodář hned, jak se vepř porážel a jaternice se dělaly. Kromě vepře poražen je také skopec — jeden nebo dva — a aby byla pokrmů náležitá rozmanitost, přikoupí se ještě od řezníka asi čtvrť telete. Na hovězím si málokdo libuje, toho tedy opatří se, jen co by na polévku stačilo, nicméně je ho přece hezký kus. Někdy podaří se hospodáři zaopatřili — ovšem jen tak »pod rukou«, nějakého toho zajíce, kterýž s černou omáčkou upraven, podává se hostům »jen pro chuť«.
zdroj: kniha, Z časů dávných i našich, autor: Fr. Vladimír Vykoukal (1857 – 1933), 1893
vyobrazení: ilustrace Mikoláš Aleš (1852, Mirotice - 1913, Praha, Vinohrady)
