Vinobraní je vyvrcholení celoroční vinařské práce a je konané zpravidla koncem září. Toto období je spojené především se sklizní, sbíráním hroznů, ale je to i oslava vína a lidské práce. Na Slovácku proto právem razili moudrost zděděnou po předcích, která říkala:
Vinohrad nepotřebuje modlitby, ale motyky.
Oslava vinobraní se v mnohém podobala dožínkám. Po otrhání posledních hroznů se sběrači ozdobeni révou seřadili do průvodu a doprovázeli vinaře, který vezl trakař s hrozny. Pak byla hostina a tancovačka. Ale samé oslavě na dokončení sklizně předchází ještě významný obřad – „Zarážení hory“.
Zaráření hory viničné:
je zvláštním vinařským zvykem, který má své kořeny už ve středověku. Je opředen bohatou historií a vychází ze starého horenského práva. Je znamením, že do vinohradu až do vinobraní nesmí vstoupit nikdo, kromě samotného vinaře a hotařů, a to z prostého důvodu – ochrany dozrávajících hroznů. Porušení zákazu vstupu se přísně trestalo. Za vstup do cizího vinohradu hrozilo utětí nohy, za utržení hroznů utětí ruky a výjimkou nebýval ani trest nejvyšší. Zákaz se nevztahoval jen na těhotné ženy a nemocné, kteří si v horkém dni mohli utrhnout tři hrozny, případně o ně vinaře poprosit.
Tato slavnost se koná od poloviny srpna do začátku září, často v předvečer svátku Narození Panny Marie (8. září). V ten den ráno se vinohradský hotař vydal do kostela ke zpovědi a nechal si od faráře posvětit velkou kytici polních květin. Poté si připravil dlouhou tyč, do jejíchž ramen vsadil dřevěný křížek a zapíchl tři velká jablka. Na tuto tyč připevnil také posvěcenou kytici. Když na předvečer mariánského svátku zapadlo slunce, hotaři vykopali jámu, do níž měla být „hora“ zasazena. (Hotař byl strážcem vinohradu a měl povinnost chránit jej před zloději, dobytkem, ptáky i divokou zvěří.) Vedle jámy rozdělali oheň, na kterém spálili posvěcenou kytici z minulého roku. Do ohně přikládali také vonné byliny a kadidlo. Přes připravenou jámu pak položili tyč s novou kyticí a jablky.
Poté přišel starosta obce v doprovodu výborů. Všichni vážně třikrát obešli položenou tyč, pokropili ji svěcenou vodou a okouřili kadidlem. Jeden z výborů nesl v ruce zapálenou hromničku. Během obcházení se modlili Otčenáš a Zdrávas, stejně jako zvláštní modlitby k svatému Urbanovi, patronu vinařství. Když se následně všichni pomodlili za ty, kdo na vinicích pracovali i nadále pracují, vložili do jámy tři pěkné hrozny. Ty byly rovněž okouřeny a pokropeny svěcenou vodou. Poté zasadili do jámy tyč s jablky a kyticí, jámu zahrnuli, pevně udusali a tím byla „hora“ zaražena. Jejím znamením se stala vztyčená tyč. Na závěr obřadu se střílelo ke čtyřem světovým stranám a výboři při střelbě pískali na píšťaly. Od tohoto okamžiku již nikdo nepovolaný nesměl do vinic vstoupit. Poté účastníci starobylého obřadu odešli na hostinu k obecnímu starostovi.
V dnešním pojetí Zarážení hory nesmí chybět vztyčená opletená májka, která je ozdobená kyticí květů a révovým věncem. Kolem ní vinaři zatlučou 12 dřevěných kůlů jako symbol celoroční vinařovy práce. Následují humorné scénky nebo složení přísahy hotařů. Celou akci provází pestrobarevné kroje, cimbálová muzika a zpěv lidových písní. A proč zarážení hory, když to s horou nemá vůbec nic společného? Hora je označení obecně pro vinici.
Jestli mě ráda máš, poprodej kde co máš,
poprodej vinohrady, vyplať mě od armády.
Třeba tě ráda mám vinohrad neprodám,
já ráda víno piju a bez tebe se minu.
Nastala sklizeň:
První den se všichni vypravili na vinici svátečně odění a do vinice vstupovali jako první hospodář s hospodyní. Teprve po nich přicházeli další, domácí i najatí dělníci z obce nebo ze sousedství. Hospodář s hospodyní uřízli několik nejpěknějších hroznů a pověsili je v lisovně nebo ve sklepě, aby vydržely až do Štědrého večera. Další pěkné hrozny se odkládaly do koše jako dárek pro přátele a dobré známé.
A pak už začala sklizeň. Přes těžkou práci bývala na vinici spousta veselí, zpívalo se, vyprávělo a čas při té těžké dřině lépe utíkal. Dělníci postupně odřezávali odspodu keříků hrozen po hroznu, skládali je do nádob a odnášeli na kraj vinice k vozům. Na vinicích bylo plno žen, které sbíraly (stříhaly) nalité hrozny a ve velkých koších je odnášejí do kádí, které se převážely do lisoven, kde se hrozny zpracovávaly, drtily se a bezprostředně poté se lisovaly. Na moravském Slovácku se lisovalo víno v „búdách“ za veselých písní. Dnes jsou moderní lisy, ale dříve se lisovalo na mohutných dubových lisech. Sladká šťáva zvaná burčák se pak nalila do připravených čistých a vysířených sudů, aby zkvasila. Následovaly další postupy, které nakonec vedly k lahodnému moku.
Na závěr několik pranostik o sklizni hroznů:
Vinaři se snažili míti sklizenou úrodu do sv. Havla (16.10.). Podle verše z roku 1488 se říkalo: „Září hrozny obírá“ avšak verš z r. 1614 dává počátek vinných žní k prvnímu říjnu:
„Remigius hrozny sbírá a Viktorin presem svírá“
Vinaři si přávali, aby na sv. Michala (29. 9.) bylo hezky, neboť „Je-li hezky na sv. Michala, je dobré víno“. A víno nebylo již tak dobré, pokud bylo na sv. Michala ošklivo a na sv. Havla hezky, odtud se říkalo: „Michalské víno – panské víno, Havelské víno – selské víno“.
a na Moravě, hlavně kolem Bzence se říkalo: "Září - víno vaří, říjen - víno pijem"
zdroj: archiv Antonín ViK, Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: obraz, autor: Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice)
