Ochrana vinic byla svěřována hlídačům, kteří byli na Moravě všeobecně zváni „hotaři". Byli voleni na shromážděních, jichž se účastnila celá obec. Obsazování hlídačské služby bylo dáváno na vědomí vybubnováním bubnem. Na tuto výzvu se přihlašovali obvykle starší muži z chudších vrstev. Volba se konala většinou v srpnu kolem svátku sv. Vavřince (10.8.); ojedinělé zprávy uvádějí jako termín volení vinohradských hlídačů dobu kolem vánočních svátků. Lidé, kteří byli vybráni za hotaře, museli mít tu nejlepší pověst. Takoví hlídači zastávali funkci i po několik let, někdy až do smrti. V některých rodinách se hlídání vinohradů dědilo.
Počet vinohradských hotařů vycházel obvykle z rozlohy vinohradních tratí. Nejčastěji volila obec dva hlídače. Zvolení hotaři byli povinni složit přísahu, jejíž znění bylo připojováno k textům viničných řádů nebo uváděno v horenských registrech. Hotaři se zavazovali, že budou svou povinnost vykonávat „pobožně, věrně, upřímně a spravedlivě", že se vystříhají „všelijakých kouzel a čárův", které by mohly způsobit vinohradům újmu, že budou poctivě hlídat vinohrady chudých, bohatých, domácích i přespolních, že ohlásí každou škodu způsobenou ve vinicích lidmi i dobytkem. Se zánikem platnosti horenských práv klesal i význam vinohradských hotařů a jejich volbě nebyl přikládán takový význam jako dříve. V našem století byli už jmenováni jenom obecní radou, vinařskými spolky a místy vůbec nebyli určováni; vinohradníci si hlídali své vinice sami nebo se při jejich střežení střídali. Později jmenoval hotaře zpravidla národní výbor; hlídače družstevních vinohradů určovalo představenstvo zemědělského družstva. Touto funkcí bývali pověřováni obvykle starší muži, nejčastěji členové mysliveckého sdružení.
Pravomoce hotaře:
V dobách platnosti horenských práv byli vinohradští hlídači vybaveni velkou pravomocí, mezi jiným i právem použití zbraně. Měli však také mnoho povinností a platila pro ně řada zákazů, za jejichž nedodržování mohli být přísně trestáni. Povinností hotaře bylo „věrně hlídat". Dříve než byl uveden „do hory", měly mu být přečteny artikuly horenského práva za přítomnosti celé obce. Pak teprve ho měl horný slavnostně uvést do vinohradů. Hotař mohl chodit jen po cestách na konci vinohradů a klepáním, pokřikováním a střílením odhánět ptáky. Místy bylo zvykem, že hlídači zakládali v podvečer ve vinohradech ohně, aby bylo zřejmé, že hlídají a nespí. Vstoupit do vinohradů nesměli pod ztrátou hrdla dále „než na tři grejty". Dostali-li se do vinice zloděj, dobytek, pes nebo tu dělalo škody ptactvo, směl hotař tento zákaz porušit a zloděje chytit, dobytek zajat a předvést je před horenský soud. Sám „pod ztrátou chleba" nesměl trestní sankce vykonávat. Horenské právo zakazovalo hotaři trhat ovoce na stromě rukou. Mohl sbírat pouze plody spadlé na zem; když by ve vinohradech a žádné takové ovoce nebylo, měl právo jedenkrát za den udeřit jednou do stromu a co spadlo, patřilo jemu. Hlídač měl zakázáno dělat ve své boudě mošt, prodávat hrozny a ovoce. Za nedodržení tohoto zákazu předpisovalo viničně právo ztrátu hrdla. Z přísných hotařských pravidel existovala jen jediná výjimka. Když těhotná žena dostala chuť, směla si utrhnout hrozen z cesty podél vinohradu. Nevyhovět rozmarům jejího požehnaného stavu se považovalo za horší zlo než ztráta kusu ovoce.
Kdyby někdo „buď jízdní nebo pěší anebo obecní člověk" nutil hotaře utrhnout hrozny ve vinohradě, a když u něho nepořídil a večer vešel do vinice, měl být hned hlídači chycen, předveden před horenský soud a „jiným ku příkladu oběšen býti". Za svou službu měl hotař právo v sobotu po zvonění klekání si vzít domů tři hrozny, musel je však nést v ruce, aby byly viditelné a po příchodu do obce je ukázat perkmistrovi nebo hornímu konšelovi. Neučinil-li tak, měl být jeho dům prohledán a když byly u něho hrozny nalezeny, měl „propadnout hrdlo". K některým viničným řádům byla připojena Práva hotařů, předpisující „kterak se chovati mají, když se od horného do hor vinohradských přijímají". Uvádí se v nich, že hlídači mají být pilní, nemají být sousedům jejich dobytek a husy. Zapovídají se jim „všelijaké hry v boudách", zakazuje se jakékoli „pití přes pole z domu", rážení ořechů, lov zvěře „buďto střelbou nebo osidly ani strunami na zajíce nebo koroptve."
Jak se hotař oblékal:
Hotaře bylo možno poznat už zdaleka. Měli přes rameno koženou brašnu, dlouhý kožený bič na krátké hůlce /kocar/, po boku pistoli, v ruce sukovitou hůl. K jejich výbavě patřil i malý roh a píšťala. jejichž zvukem odháněli ptactvo z hroznů a dávali znamení, že dobře hlídají. V dobách platnosti horenského práva nosili vinohradští hotaři i ručnice; jejich po užívání bylo zakázáno dekretem Josefa II. v roce 1784. Součástí hotařské výstroje se staly i myslivecké brokovnice, jejichž rány byly na hejna špačků mnohem účinnější než halekání na roh, při němž hotař často dával vyvoláváním „hájím, hájím" najevo, že spolehlivě střeží úrodu ve vinicích. Odměna za střežení vinohradů byla hotařům vyplácena z vinohradních poplatků a z pokut. Při vinobraní dostával hlídač od vinohradníků hrozny, jejichž množství se řídilo rozlohou hlídaných vinic. Část mzdy bývala dávána hotařům v naturáliích. Vinohradští hotaři byli v rámci obce více ceněni a váženi než polní hlídači.
Mezi Vánocemi a Novým rokem chodívali místy hotaři na koledu a prosili vinaře o malou odměnu. Při obchůzce vodíval hotař nazdobenou kozu. Dostával pro ni seno a pro ženu a děti vánoční pečivo. Vinaři mu také dávali nepatrné spropitné a určité množství vína. To sléval do sudu na malém vozíku, který mu táhla koza. Nashromáždil tak celé vědro vína. O kvalitě vzniklé směsky se zprávy nedochovaly.
V době odpočinku a za nepohody se hotaři uchylovali do přístřešků, skládajících se obvykle z krokví posazených na zemi, krytých slámou, větvemi, trávou a jiným materiálem. V některých obcích si hlídači hloubili jámy, které nadkrývali střechami z krokví propletených proutím a po krytých hlínou. V panských vinohradech byly pro hotaře postaveny i jednoduché zděné domky, které byly vybaveny postelí, kamny a nejnutnějším nářadím a náčiním. Podobné stavby se využívají i v současnosti při střežení záhumenkových a družstevních vinic. Jednoduché hotařské přístřešky se po skončení vinobraní zpravidla rušily.
Hotař je dodnes důležitou osobou v době dozrávání hroznů. I když jeho pravomoc je poměrně malá, díky stále působící vinohradnické tradici má mezi vinohradníky i ostatními obyvateli vinařských obcí autoritu a málokdo se odváží jeho příkazy nerespektovat. Staří hotaři si udržují i část staré výstroje, mladší — většinou členové mysliveckých sdružení — si oblékají myslivecké uniformy nebo alespoň jejich některé součásti /blůzu, klobouk/; přes rameno nosí dvouhlavňové pušky, z nichž čas od času vystřelí po špačcích. S poklesem významu vinohradnických právních zvyklostí přestala být hotařova osoba postrachem. Vinohradský hlídač nadále bedlivě chrání vinohrady před škůdci, dovede se však i pozastavit s kolemjdoucím vinohradníkem, pohovořit o úrodě, popřát pěknou sklizeň. Hotaři patří k nositelům tradice, která se přizpůsobuje novým společenským i ekonomickým poměrům a nalézá v nich své uplatnění.
Autor: Frolec, Václav. Tradiční vinařství na Moravě. Vyd. 1. V Brně: Universita J.E. Purkyně, 1974, pp.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: obraz, autor: František Milan Lejček (1896, Vídeň - 1980) a Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice), Z vinice, 1932
