Dříve se veškerá činnost vinohradníků a vinařů řídila horenským právem, které bychom v současné době mohli označit za velmi podrobně propracovanou právní a obyčejovou normu. Název je odvozen od běžného slováckého označení viniční trati pojmem „hora“.
První zprávu o existenci horenského práva na Moravě poskytuje listina biskupa Brunona z 1. ledna 1266, jíž se povoluje zakládat vinohrady u Kroměříže s osvobozením od dávek na deset let. Po uplynutí této lhůty měli vinohradníci na Kroměřížsku užívat „téhož práva jako jiní kopači na Moravě". Biskup zároveň pověřuje kroměřížského měšťana Kunratu z Landisberka funkcí dědičného perkmistra. Text kroměřížského viničného práva z roku 1281 je naším nejstarším známým viničným řádem. Moravská viničná práva se stala patrně vzorem i pro viničné právo vydané pro Čechy Karlem IV. v roce 1358. K definitivnímu zániku horenských práv došlo v roce 1784, kdy vydal Josef II. Všeobecné vinohorenské zřízení pro markrabství Moravské.
Jen málokteré tradiční výrobní odvětví se může prokázat tak propracovanou soustavou obyčejových a právních norem jako právě vinohradnictví. Vinohrady byly v majetku feudální vrchnosti, klášterů, náboženských institucí, měšťanů a rolníků. Do vinic ukládali měšťané přebytky získané řemeslem a obchodem, vinohrady byly důležitým výrobním prostředkem. Každá změna v držení vinohradu byla přesně evidována v horenských knihách. Místy platilo předkupní právo místních vinařů. Před rokem 1869, kdy nebylo dovoleno dělit grunty, dávali rolníci svým dcerám vinohrady často jako věno.
Horenské právo bylo významným prostředkem upravujícím předpisy o práci, o desátcích a perkrechtu (roční daň z půdy), sousedské právo, předpisy pořádkové a trestní. Ustanovení o práci se vztahovala především k najímání dělníků, pracovní době, pracovním postupům a mzdě. Např. viničný řád Rakvic zakazoval domácím dělníkům pracovat mimo obec. Všeobecně platil zákaz odvádět dělníky, zejména při vinobraní, ze sousedních vinohradů. Pracovní dobu stanovily horenské řády zpravidla od východu do západu slunce. Za nedbalé kopání, řezání a jiné špatné provádění vinohradnických prací byli dělníci postihováni peněžitými pokutami. Mzda byla pevně určena na shromáždění „horenského práva“ nebo horenským úřadem. Horenské řády věnovaly velkou pozornost také odvádění desátků a zemní daně (pekrechtu). Vybíráním desátků byl pověřen tzv. desátník.
Široká byla i škála předpisů pořádkového a trestního charakteru v horenských řádech. Povinností majitelů vinic bylo mimo jiné řádné udržování příkopů k odvodu vody. Tvrdé tresty byly předepisovány za krádež kolí (kůlů ve vinohradu). Vzal-li pocestný dva koly a byl přitom přistižen, měl propadnout pokutě nebo mu měla být uťata ruka. Mezi nejpřísnější postihy patřily tresty za krádeže hroznů. K trestu smrti měl být odsouzen nejen zloděj, který byl při krádeži hroznů přistižen, ale i ten, kdo byl přistižen ve vinohradech na cestě nebo na mezi, třeba nic nevzal, ale měl úmysl krást. Pročítáme-li dnes přísná ustanovení horenských práv předpisujících nejpřísnější tresty za viničně přestupky, může se nám zdát, že doba, v níž byly tyto předpisy v platnosti, byla až příliš krutá. Otázkou ovšem je, nakolik byla tato ustanovení dodržována. Zatím známe jen jednu věrohodnou zprávu z roku 1610, v níž se zaznamenává, že měšťanský mydlář, bydlící v Kovářské ulici v Hustopečích, byl dne 9. září uvedeného roku za mnoho ukradených hroznů, které nosil z vinohradů v noční době do svého domu a byl při tom přistižen, „při zdejším pranýři na hromadě písku k této eksekuci schválně nasypané, mečem popraven a na zdejším hřbitově pochován". Údaj, který uvádí z Napajedel Vincenc Prásek, má charakter pověsti a je těžko zaručit jeho věrohodnost. Některá fakta ukazují spíše na to, že už v 17. století, ne-li i dříve, byl trest smrti nahrazován peněžními pokutami, ranami holí, vězením a jinými postihy. Do této skupiny trestů patří např. zvyklost zaznamenaná ve Velkých Pavlovicích: Člověk, jenž byl přistižen při krádeži hroznů, dostal velký podnos s hrozny a musel s ním projít v neděli vesnicí. Potom ho postavili před obecní hospodu, kde byl po celé odpoledne vystaven vtipům a úšklebkům kolemjdoucích. Dalším trestem bylo „rajtování dřevěného osla", uvěznění po dobu hodové zábavy atd.
Vinohrad a místo před ním, jež mělo být široké jako vůz s koňmi poskytovaly právo azylu. O tom hovoří například Horenské právo města Bzence z roku 1735. Většina horenských řádů obsahuje zákazy honby ve vinohradech, pasení dobytka, pouštění psů do vinic, upravuje i prodej vína přespolním osobám atd. Vykonavatelem moci nad vinohrady byl horenský soud, jehož hlavním představitelem byl perkmistr (horný). Býval buď jmenován vrchností nebo býval volen. Před přijímáním úřadu skládal přísahu před shromážděnými vinaři. Například v Napajedlích zněla přísaha následovně:
„Slibujíc přísahám Pánu Bohu, též vysoce urozenému pánu Juliusovi Vilémovi hraběti z Rotálu, pánu svému milostivému a všem vinohradníkům nadzminěnej hory Napajedelský, že chci i mám v ouřadu staršího horenství Napajedelského a soudu v tom všem, což k tomu ouřadu náleží, chudému i bohatému, duchovnímu i světskému, což nejdále rozum můj znésti může, nehledíc na přízeň, ani na žádný dary, spravedlivě se zachovati, pravdu velebiti, křivdu tupiti, podle práva horenského Napajedelského. Toho mi Pán Bůh dopomáhej. Amen.“
Povinností každého držitele bylo vinici řádně obdělat. Proto perkmistr kontroloval jednotlivé vinohrady a dbal na to, aby nebyly zanedbávány. Např. podle valtického horenského řádu se prohlídky prováděly po řadě a byl-li některý zanedbaný, na znamení hanby zarazili kříž, který zůstal až do odstranění závady. Platilo také pravidlo, že „jestliže by některý vinohrad přes 3 roky neb léta pořáde sběhlá pustý ležet zůstal, takový vinohrad na druhého souseda odevzdán a připsán býti má.“ Aby se ve vinicích zabránilo tvoření nových cest a stezek, platilo nařízení, že jak majitel tak nádeníci jsou povinni odcházet svou „růnou“ – mezí nebo příkopem, jímž stéká dolů voda z vinohradů. V právech horenských města Čejkovic, které patřilo do hodonského panství, je mimo jiné uvedeno, že “sváda přes růnu ve vinohradech se zakazuje, poněvadž Boží požehnání skrze to odňato bývá, a kdož by se opovážil ve vinohradech bitku provést, ten 10 groší pokuty propadá.“ V jiné artikuli je oznámeno, že „kdožby se opovážil z cizího vinohrada peň nebo oblouk pod růnú pod zem do svého přetáhnút neb vést, ten jest v pokutě 20.... kdož by se opovážil oblouky vytahovat a řezat v cizím vinohradě bez dovolení a buď by takové prodával neb k svému užitku sadil, zasloužil propadnout hrdlo a přísluší na rošt...“ Vinohrad byl chráněn po celý rok, proto „kdyby zlý člověk, když vinohrady pučí, jakýmkoliv způsobem vypuklé oči srážel, tomu buď pravé oko vyloupnuto a pravá ruka uťata, pak na hrdle ztrestán bude“.
Do funkce perkmistra byl vybírán člověk poctivý, rozumný, soudný a dobře znající vinohradnictví. Jeho široké povinnosti lze shrnout na dbaní a dodržování horenského práva. Hlavním zdrojem příjmů mu byly pokuty za nedodržení horenského práva. K purkmistrovskému úřadu patřili vedle písaře ještě dva horní konšelé (horníci).
K definitivnímu zániku horenských práv došlo v roce 1784, kdy císař Josef II. vydal Všeobecné vinohorenské zřízení pro markrabství Moravské, jímž byly všechny horenské řády prohlášeny za neplatné a nahrazeny novými předpisy, které zaručovaly obyvatelům svobodné užívání jejich poplatných nemovitostí. Na osoby, které se dopustily přestupku ve vinohradech, se mělo působit domluvou nebo pokutami. Proti potrestání se strana mohla bránit u krajského soudu. Patent obsahuje také předpisy o počátku vinobraní, o ochraně vinic proti škodám a ustanovení o hlídačích.
Zdroj: kniha Řemesla našich předků, autoři: Miroslav Janotka a Karel Linhart
autor obrazu: Lejček Milan František (1896-1980) Narodil se 13. září 1896 ve Vídni. Malíř a grafik, jehož tvorba byla silně ovlivněna českými folklórními tradicemi, zejména Slovácka, kde dlouhodobě pobýval. Pod vlivem J. Úprky se často vracel ke slováckým motivům lidových zvyků a obyčejů. Soustředil na zachycení života venkovských lidí, často zobrazoval postavy z folklorních tradic, myslivce, dřevorubce nebo vinohradníky. Jeho díla jsou známá pro své bohaté barevné spektrum a expresivní ztvárnění každodenního života. Zemřel ve Veselí nad Moravou 13. února 1980.
