Bývali jsme krajina lnářská, a tak v prvních zářijových dnech probíhala sklizeň lnu: Poličsko, Pelhřimovsko, Žamberecko nebo Humpolecko. Trhačky se po poli jen hemžily, aby se len do Narození Panny Marie (8.9.) vytrhal a stejně rozložil a uležel.
Aby se pak i následujícího roku len zdařil, nechávaly trhačky, když se len dotrhával stát několik nejpěknějších vláken. Přítomná panna z nich upletla rulíček se třemi praménky, stočila jej ve stoje do věnečku, vyhrabala vedle v zemi důlek, věneček do něho položila a přikryla jej zeminou. Dělnice pak dokola poklekly a modlily se Zdrávas Maria a Zdrávas královno. Věneček určený Panence Marii nechaly na poli. Věneček byl pleten i pro Petrolenu, Petrolínku, Helenku, Nelenku (jména, v nichž je obsažen len), ale i Meluzínku, nebo na košilku pro Ježíška, aby se příští rok zase len vydařil.
Místy z posledních devíti vláken lnu, které na poli zůstaly i s kořeny v zemi, upletla trhačka třípramenný copánek, do kterého připletla pěknou kytičku a zavila jej ve věneček „Panence Marý“, který se nechával na poli. Jestli byla holka poctivá, nerozpletl se.
Na Žamberecku panovala pověra: Hospodyně se snažila, aby byl len vytrhán již v prvních zářijových dnech, aby mohl být dán „na mok“ do svátku Narození panny Marie. Nabádala trhačky, aby vytrhaly len dobře, nebo by po nich paběrkovaly „divé ženy“. Trhačky pak říkávaly vytrhávajíce len: Trhám, trhám len, pojďte, žínky, ven! Buďte naše pomocnice, dám vám mouky i krupice, žínky, pojďte ven!
Další pověry spojené s trháním lnu:
- Jak trhačky nastoupily vedle sebe, neměly již po celý den změnit místa, aby je nebolely záda.
- Když se hodně při práci hádají a tahají, bude len drahý.
- Trhačka má ráda, když se na kořenech zavěsí hodně hlíny, té se prý drží peníze. (len se trhá i s kořenem, aby bylo stéblo co nejdelší)
- Nerady jsou, zejména svobodné, na straně při lnu, kde oddělují záhon, který se trhá. Zůstává-li za ní křivý okraj netrhaného lnu, smějí se jí ostatní, že křivě líhá. Zůstávají-li za trhačkou vlákna nevytrhaná, říká se jim muzikanti.
Podobný obyčej se vázal k posledním klasům obilí; svazovaly se, ozdobily květy a ponechávaly na poli. Říkalo se jim stodola (západní Čechy), sibilija (Horňácko), oběť pánu Bohu (Skalice u Frýdku). V Čečovicích nechal hospodář na malé ploše stát obilí, klasy svázal barevnou pentlí a doprostřed zapíchl dřevěný kolík, aby stodola stála rovně. Dovnitř vložil malé snopečky obilí, které znázorňovaly „dožato – dovezeno“; znamenaly pro něj úspěšné završení žatvy. Ověnčený svazek obilí zůstal stát na poli v německých lokalitách západních Čech. Podle etnografky Drahomíry Stránské požadavek nevybrat nikdy posledního zbytku, ponechat něco z úrody na poli či na stromě, vychází ze staré představy, že stále trvá souvislost mezi starou zásobou a starou úrodou a novým přírůstkem a novými plody. Část úrody se svěřuje zemi, aby bylo dosaženo kontinuity s úrodou novou.
zdroj: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, PhDr. Eva Večerková (16.9. 1945)
časopis Venkov a Český lid, Český rok od jara do zimy – Milada Motlová
vyobrazení: obraz, autor: Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Dúbravka), Sbírání konopí v Kněždubu, 1917
