Divný byl to jelen, jejž Oldřich honil, a divnější ještě byla honba na něho. Místo, aby uprchl daleko a zmizel v lesích, v té chvíli, co kníže se svou chotí se zdržel, vrátil se s jiné strany a přiběhl mu zas na oči. Když Oldřich v šíleném běhu jej pronásledoval, ohlížel se naň a mírnil běh svůj. Oldřich viděl krásné jeho oko a užasl nad velebným výrazem královského zvířete.
Vysílal za ním šíp za šípem, ale žádný jej neranil, ba ani nepoplašil. Les byl pořád divější, houští místem neproniknutelné. Jelen zdál se tu více býti vůdcem Oldřichovým, nežli štvanou zvěří. Prodíraje se houštím, zanechával tam knížeti dosti znatelnou stezku. Ztratil-li se na okamžení zraku lovcovu, vynořil se nenadále na jiném místě zas, pozdvihuje krásnou hlavu svou k nebesům.
Nenadále ocitl se u břehu a skočiv do vody přeplaval řeku Vltavu. Oldřich přebrodil se za ním a dál a dále to šlo po celé téměř půldne bez únavy. I hnali se podél Sázavy, brodili se přes ni mnohokráte, zaběhli do strmých skal, odkud, zdálo se, že není východu, do takových pouští, že Oldřich mínil se býti navždy ztraceným; ale pokaždé jelen opět se objevil a ukázal stíhajícímu jej lovci východ ze skalního bludiště.
Kníže v zaslepené náruživosti sledoval jej svéhlavě z místa na místo, mezi skalami, houštím a nescestím. Nevzpomínal na nic jiného, zapomínal svých starostí a trudů, nevšímal sobě, kolik času ubíhalo, necítil únavy ani hladu, neuvažoval více, že se vzdálil od své družiny, nebyl sobě ani vědom, že zabloudil, nýbrž, zmizel-li mu jelen z očí, tajil se mu dech, naslouchal a slídil po něm, a jakmile opět se ukázal, hnal se slepě za ním.
Nevěděl ani, že nastalo poledne, že se chýlil den k večeru. Náhle jej však únava přemohla a také kůň uvolňoval krok. Oldřich cítil konečně nesnesitelně palčivou žízeň a kůň těžce oddychoval. Byli ve hlubokém úvale. Kolkolem strměly divé skály, mezi nimi vypínaly se nebetyčné stromy, a půda byla mechem i křovinami porostlá.
Tu, vzpamatovav se poprvé za divého honu toho, Oldřich pomyslil sobě: „Kde to jsem vlastně? Kde jsou moji lovci?“ Zatroubil na roh, ale jen ozvěna mu odpověděla. Jemu bylo, jako by se probouzel z mdlého snu; i hleděl se rozpomenout, co s ním se dělo. Rozhlédl se a viděl, že slunce se chýlí zvolna k západu. Pak vzpomínal, co činil po celý den, vzpomínal na setkání s Boženou i kterak jelen jej od ní odlákal. To se stalo ráno, a od rána honil se za jelenem, stále a stále bez odpočinku. Vzpomněl si, kterak za ním řekou Vltavou se brodil a potom zas řekou jinou, bezpochyby Sázavou, a to několikráte.
Prodíral se lesem, skalinami, průsmyky a žleby. Nikde nepotkal živého člověka, nepřišel na stezku, byť i jen dosti málo vyšlapanou. Byl v čiré poušti. Ani boudy uhlířovy nikde nespatřil a litoval, že zanedbal svolávat v čas rohem družinu. Neměl ani psa u sebe. Co jen dělat? Nedivil se sám sobě, neboť byl zoufalostí štván, a tak nešťasten, že nevěděl, co činil.
Oldřich poznal, že zabloudil a noc kvapem se blížila. Sestoupil z koně. Jelena nedostihl. Ten konečně zmizel a našel bezpochyby již dobré na noc lože. Byl to divný jelen, že se dal tak jediným lovcem honit. Což neuměl rychleji utíkat než kůň? Oldřich divil se tomuto úkazu, který jej po celý den tak lákal a vábil zmocnit se toho lesů krále beze všech náhončích. Kdyby jen bylo možno aspoň se napiti I Dle vlhkého mechu tohoto úvalu soudil, že byla studánka na blízku. Kůň byl již hladový a počal se pást, sotva kníže z něho sesedl.
Oldřich byl připraven strávit noc v těchto skalách a hledal jen studánku, neboť vody byl nad míru žádostiv. Sledoval koně, který také nápoj hledal, hledaje s ním. Prodrali se těsným skalním žlebem a zaslechli nad sebou tichounké pleskání a šplouchání. Knížeti zaznělo to jako rajská hudba a kůň radostí zařičel. Rychlými kroky vydral se kníže do skály a pomohl koni, aby tam za ním vystoupil. Dychtivě se položil do trávy a hasil dlouhými doušky žízeň. Kůň činil totéž opodál u praménku odtékajícího dále mezi balvany.
Tu zašustilo to mohutně zcela blízko a z houští vynořily se nádherné parohy, a za nimi zdvihlo se obrovské tělo jelena, který vyskočiv utíkal kolem knížete tak blízko, že by jej byl mohl málem rukou uchv átit, kdyby nebyl býval tak překvapen. Zanechav pití vyskočil na koně a s koněm jako vítr hnal se za paroháčem. Neohlížeje se při tom ovšem kolem sebe, nevšimlsi, že přišel na místo, kde bylo znát práci lidské ruky, neboť údolíčko tady bylo vymýtěné a přístupné. Zdálo se spíše zahradou, než lesní pouští, ač bylo skalami obklíčeno. Náhle jelen v běhu se zastavil a dívaje se upřeně na lovce neohroženě jej očekával.
Kníže hnal se za ním a blížil se mu s napřaženým oštěpem. Jelen neuskočil, ale ze skály vystoupil muž vysoké postavy, dlouhých vlasů a vousů, tváři osmahlé a velebné. Ten uchvátil jako hříčku oštěp v letu a hodil jej knížeti k nohám. Jelen dívaje se na to, ani se nehnul.
„Proč stíháš mého jelena? Což není jiných dosti v Sázavských lesích?“ tázal se klidně zázračný ten zjev a Oldřich před ním trnul. „Kdo jsi ty?“ ptal se Oldřich, „že bráníš knížeti a vojvodovi české země v lovu na zvěř?“
Poustevník chtěl odvětili ostřeji, ale vida, kterého lovce před sebou má, pravil: „Jsi-li ty vojvoda české země, jak našel jsi cestu sem, kam žádná lidská noha posud nevkročila? Kde je tvá družina?“ „Zabloudil jsem. Tvůj jelen mne sem přivábil. Mohu říci, že mne spíše vedl, než aby byl štván.“
„On tebe vedl?“ divil se poustevník. „Možno, že se v tom nemýlíš, ač byla to snad vyšší moc, jež tě ke mně přivedla. Jsem Prokop. Bud’ mi vítán, kníže, a vejdi ke mně do jeskyně. Hle, slunce zachází a noc nastává — i přijmi, prosím, nocleh u nejchudšího mezi lidem, kterému vévodíš.“
Oldřich klesl bezděčně na kolena před svatým mužem, krotitelem líté zvěře, o němž slýchal báječné zvěsti, jakkoli nikdo nebyl vnikl do jeho obvodu. Teď pozdvihl hlavu a viděl jelena, jak klidně zachází v houštinu ke svému loži. Štíhlé kmeny mladých stromů svítily posledním zážehem sklánějícího se slunce, a silné kmeny rozkládaly rozsochaté větve jak ochranné klenby.
„Jak divný to lov!“ pomyslil si Oldřich. „Tak lovil jsem kdysi také celý den а k večeru ulovil jsem spanilou laň, svou Boženu. Právě tak svítily tehdáž kmeny stromů v zapadajícím slunci.“ Prokop, jako by četl v jeho myšlenkách, řekl: „Jelena jsi neulovil, místo něho však ulovil jsi mne.“ S těmito slovy uvedl jej ve svou jeskyni.
Slunce zapadlo a poustevník rozžehl před poustevnou ohníček. k němu usadil se s knížetem a hovořili spolu celou noc, až jitřenka vzešla nad lesy a ostatní hvězdy před ní pobledly. Z lesů kouřilo se a mlha stoupala k obloze.
„A nyní, Oldřichu, usni, zaspi zlé myšlenky a vzbuď se k novému žití,“ promluvil Prokop, ukládaje Oldřicha na lůžko mechové. Sám vyšel do lesa v mlhu stopeného а k němu přiběhly krotké laně a kolouškové. Za nimi stoupal jelen s velebnou hlavou, již vážně klonil před dobrým svým přítelem Prokopem.
„Ty starý druhu můj,“ pravil k němu Prokop. „Naší samoty bude konec. Musím vrátit lidem, co mi Bohem bylo zde dáno, a ty zůstaneš v lesích, kde zjevuje se mocnost Boží o samotě.“
