Pověst o otvírání skal s poklady o svatojánském večeru
Před dávnými časy žil na náchodském zámku jeden rytíř, jenž byl veliký lakomec. Měl tolik pokladů shromážděných na svém zámku, že nevěděl, jak s některými klenoty naložit, a přece měl všeho málo.
Často přemýšlel, jakým způsobem by se domohl ještě většího bohatství. Jedenkráte se dozvěděl, že v divokém údolí, v Pekle za Náchodem, žije jakási čarodějnice, která umí poradit, jak zlata nabýt. I rozjel se k ní jednoho dne a našel ji v temné jeskyni, jen mdlým světlem osvětlené, kterak rozmlouvala s několika černými kočkami.
Když rytíř náchodský řekl, kdo je a co si přeje, pravila čarodějka: „Stane se dle tvého přání, rytíři, budeš nejbohatším mužem na světě, jen když vše vykonáš tak, jak ti poradím!“ „Tedy mluv,“ pobízel rytíř, „učiním vše, jak mi radíš!“ Čarodějnice vzala svojí kouzelnou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu, opisujíc kruh a pravila:
„Od Náchodu na východ zvedá se obrovská skála, která se jmenuje Dobrošovská. V této skále prýští zlatý pramen а k tomuto pramenu ti pomohu. Poslyš, co ti řeknu! Zde vezmi tři zlaté květy kapradí a jdi v noci svatojanské k této skále a švihni těmito květy o skálu. Skála se ti otevře a bude od půlnoci do jedné hodiny otevřena. — Naber si pokladů a tekoucího zlata do nádoby, vylej je venku, kde zlato ihned vychladne a ztuhne, vrať se a zase nabírej tak dlouho, pokud se ti to bude líbit. Pří tvé práci ti budou škodit skalní mužíci a trpaslíci, ty však na ně nedbej, nevšímej si jich a jediné slovo, nechť nevyjde z tvých úst. — Nezapomeň však na jednu hodinu po půlnoci!“
Rytíř dychtivě vzal ty zlaté květy kapradí a hojně čarodějnici odměnil. Přijel domů na hrad celý rozrušen a nemohl se svatojanského večera dočkat. Netrpělivě čekal den za dnem až konečně kýžený večer nadešel. Vzal s sebou velikou nádobu a jel přímo k Dobrošovské skále. Zaklepal třikráte zlatým kapradím o skálu a ta se vskutku s velikým hřmotem otevřela. Sotva vešel rytíř do skály, už spatřil lesknoucí se potůček ryzího zlata vytékat ze skály. Kolem něho a nad ním na skalních výstupcích sedělo hejno pitvorných, divných mužíčků s dlouhými vousy a vlasy a všichni se podivně smáli a všelijak rytíře škádlili.
Rytíř si jich však ani nevšimnul, jako by jich tam ani nebylo a nabral si plnou nádobu zlata, spěchal s ním ven a tam jej vylil na zem, kde se ihned ve velikou hrudu zlata proměnilo. A tak to udělal několikráte za sebou. Ve své lakotě však zapomněl na osudnou jednu hodinu po půlnoci. V tom, když se vrátil znova do skály, zakokrhal v blízké dědině kohout a jak zakokrhal, spustili mužíčkové děsný chechtot a skála se s velikým rachotem zavřela a pohřbila lakotného rytíře.
Hned ráno roznesla se po zámku zpráva, že pána není na zámku. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Služebnictvo rozběhlo se na vše strany, aby ho vyhledalo, ale marně. Jenom stará čarodějnice věděla, co se s rytířem stalo... Od těch dob se dobrošovská skála neotevřela.
zdroj: kniha, Báje a pověsti z kraje Jiráskova, 1925
autor: Antonín Krtička-Polický (1879-1952)
vyobrazení: ilustrace z knihy
