Legenda o zachráněných koťátkách
Hlavní roli tu hrají vrbové větvičky „kočičky“ jako náhrada za palmové listy, které za onoho času rozhazovali Jeruzalémští na cestu před vjíždějícím Kristem na oslátku. Právě proto se u nás i v Polsku staly kočičky neodmyslitelnou součástí velikonočního období, zejména Květné neděle. S touto tradicí se v Polsku pojí i známá pověst, která má poeticky vysvětlit, odkud se tyto hebké jarní pupeny vlastně vzaly.
Podle polské pověsti se jednou na jaře na břehu řeky ozýval nářek kočičí mámy. Její koťátka se při honění motýlů dostala příliš blízko k vodě, uklouzla a proud je začal unášet. Kočičí máma bezmocně běhala po břehu a marně se je snažila zachránit. Vrby, které rostly u vody, se nad ní slitovaly. Spustily své dlouhé, pružné větve až k hladině, aby se koťátka měla čeho zachytit. Malé tlapky se do proutků pevně zaklesly a vrby je pak pomalu, trpělivě vytáhly zpátky na bezpečný břeh. Koťátka se zachránila — a kočičí máma už nemusela plakat.
Od té doby prý na vrbových větvích každé jaro vyrůstají drobné, měkké „kočičky“ jako památka na tlapky koťátek, která se kdysi držela větví nad proudem. A protože se příběh točí kolem záchrany, ochrany a návratu života, začaly se kočičky vnímat jako symbol zdraví, krásy a životní síly. Proto jsou často chápány i jako posvátné talismany: přinášejí do domu zdraví, dobrou energii a jakousi tichou jistotu, že po zimě znovu přijde jaro — a s ním obnova.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
