O velikonočním pondělí na venkově – o pomlázce, dynovačce

O velikonočním týdnu na našem venkově – Velikonoční pondělí - vyprávění z časů dávných a nedávných VI. (l.p. 1893)

Pohleďme nyní, jaké stopy dávných časů se v našich Velikonocích dochovaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky. Tento pojem je dosti obsáhlý: označuje jak pletený vrbový "bičík", se kterým koledníci obcházejí domy za doprovodu písní a koled, tak i výslužku, kterou za to dostávají. V pondělí chodí na koledu hoši, v úterý pak děvčata. Pomlázku – místy nazývanou také dynovačka nebo binovačka – pletou z osmi vrbových proutků a na konci ji zdobí drobnou mašličkou. Děvčata mívají jen jediný proutek ozdobený pentlemi.

Hoši nechodí jenom po domech, tam mohou beztak jít jen bližší známí, ale číhají od časného jitra a kde se děvče jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Že šlehání pomlázkou je starobylý zvyk symbolický, o tom nikdy nebylo sporu. Někteří v něm spatřují hluboký význam mytologický, shledávají v těchto proutcích vrbových „symbol jarního blesku, jenž oblačné zimní nebe (chmury) proráží, i zemi zimou ztuhlou k jarému životu přivádí“. Udeřiti pomlázkou je prý rovněž symbolické: „tím se zkamenělost, to znamená zima z osob vyhání a jaro, štěstí se v ně uvádí, jako na jaře vůbec vynášejí a tlučou smrt a léto přivádějí“.

Mnohem střízlivější pohled na zvyk šlehání pomlázkou je tento: Pomlázka (z po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále „čepejřiti“, to je kývati, pohybovati. Je to symbol svěžesti, jarosti, čipernosti. „Šlehati jí“ pak lze zařadit do již zmiňované dotýkací praktiky a má patrně ten smysl, účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na osoby šlehané, to je dotýkané. Proutek vrbový je tedy symbolem omládlé jarní přírody, která ve vrbě bují jako procitlá nebo znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním naznačuje se symbolicky přenášení této síly z vrby na živé bytosti.

Pomlázka prý přináší do domu štěstí – ovšem jen ta, která do něj dorazí jako první. Proto hospodyně chlapce, jenž s ní přijde nejdříve, obzvláště štědře obdaruje. A jakmile děvčata dostanou své nevyhnutelné vyšlehání, hospodyně muži pomlázku z ruky vezme, jde s ní do chléva a tam jí pošlehá i všechny krávy, aby se také ony "pomladily".
Děvčata dávají hochům za koledu obyčejně kraslici. To se dnes pokládá už jen za jakýsi ‚výkup‘ ze šlehání, zatímco dříve šlo nepochybně o odměnu za omlazující účinek, který šlehání přinášelo. Někde bývalo darované červené vajíčko dokonce i důkazem zvláštní náklonnosti – podobně jako v létě darované jablko. Děvčata v okolí Mšena například říkávala:

Komu vajíčko daruju,toho upřímně miluju,
komu to vajíčko dám, toho tuze ráda mám.

Tak vroucí a srdečné vyznání si dívka jistě schovávala pro chvíli beze svědků. Její milý se pak bezpochyby sám postaral, aby jeho vyvolenou s pomlázkou neobtěžovalo příliš mnoho jiných chlapců. Kromě dospělých chodily po koledě také děti obojího pohlaví, a to zejména ty z chudších rodin. Bylo jich tolik, že se za nimi dveře téměř netrhly. Pro ně byla pomlázka skutečnou velikonoční koledou – příležitostí, jak od štědrých sousedů získat nějakou výslužku. Podobně jako o Vánocích zpívaly ‚Koleda, koleda, Štěpáne‘, tak i dnes slyšíme od jednotlivců i celých skupinek:

Hody, hody do provody! dejte vajíčko malovaný,
nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý — slepička vám snese jiný —
za kamny v koutku, na zeleným proutku atd.

Rozmanité varianty pomlázkových popěvků, hojně zaznamenané v národopisných sbírkách, svorně žádají o červené nebo alespoň bílé vajíčko. Zpěváci v nich oznamují, že si přišli pro bílý koláček, nebo s neskrývaným úmyslem uvažují: "Jakej je to mazanec – bez koření, bez vajec?" Takových dárků se jim také obyčejně dostává, neboť hospodyně už v sobotu napekla koláče určené právě pro koledníky. Ve východních Čechách se pomlázka, podobně jako na Moravě, nazývá mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo obvyklé také slovo pomrhoda, které dodnes slýcháme v písni: ‚Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu. Odkud se toto slovo vzalo, o tom už mnoho učenců marně přemýšlelo. Název šmerkust nebo šmerkous je pak patrně německého původu a vychází z výrazu Schmeckostern.

Daleko skromnější než pomlázka jsou u nás v Čechách pozůstatky jiného dávného obřadu – oblévání studenou vodou za časného jitra o velikonočním pondělí a úterý. V pondělí polévají muži ženy a ty jim to v úterý oplácejí. U nás se takto polévají především mladí lidé, aby zůstali čerství a svěží. Důvod je tedy stejný, jako když se lidé na Velký pátek sami koupou či myjí. Jinde, například v Lužici a zejména v Polsku (kde se zvyk nazývá dyngus či šmigust), se polévá kdekdo a zdá se, že se zde uchoval původnější význam tohoto úkonu. Někteří v něm vidí památku na první křest, mnohem pravděpodobnější je však domněnka, že jde o pozůstatek jarní očisty – ať už měla podobu prvního jarního deště, nebo se prováděla jinak. V Čechách tento obřad na mnoha místech splynul s tradicí polévání čeledi, když poprvé na jaře vycházela do práce.

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně ovšem na Boží Hod, soudívají hospodáři na úrodu neb neúrodu příštího léta. Dávná pranostika selská z roku 1710 říká: