Velikonoční pondělí, známé také jako "Červené", je dnem vrcholných lidových oslav jara. Zatímco církevní liturgie se soustředí na nedělní zmrtvýchvstání, pondělí patří odnepaměti lidovým zvykům, kterým dominuje pomlázka. Tato tradice, doložená v našich zemích už od středověku, symbolizuje předání životní síly a zdraví z čerstvých vrbových proutků.
Jeho barevný přívlastek vychází z červeně barvených vajíček. Některé výklady hovoří o tom, že tato barva symbolizovala Kristovu krev a jeho utrpení. V lidové tradici se vžilo, že červená vajíčka mají magickou moc a mohou přivolat či udržet lásku. Od červené barvy pochází také slovo „kraslice“, které je východočeského původu, kde se červené barvě říkalo „krásná“. Také staroslovanské označení pro červenou bylo „krasnyj“. Barvení červenou bylo tedy „krasnění, kraslení či krášlení.“
Pondělní pomlázka nemá již s církevními svátky nic společného, vychází z tradic doby předkřesťanské (pozůstatek pohanských oslav jara). Ze všech velikonočních svátečních dnů je však nejoblíbenější. Právě k vůli pomlázce, která je spletena z vrbového proutí, nejlépe z osmi dlouhých proutků a ozdobená pestrobarevnými stuhami. Krajově se pomlázce také říká mrskačka, vařejka, šlehačka, višpánek, tatar, žíla, rócák, kančák, korbáč, šibák, konak, čugar ...
Původ mrskačky vykládá se takto: Když Pán Kristus vstal z mrtvých, lidé stáli na ulicích Jeruzalémských v zástupech, volajíce: "Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!" Židé je mrskajíce rozháněli, a na památku toho slaví se mrskačka. Jinde prý se mrskají proto, aby neoprašivěli.
Tradice velikonočního mrskání je u nás doložena už v polovině 15. století. Tehdy se na „červené“ pondělí šlehali všichni navzájem a brali to jako skvělou zábavu. Také v rudolfínské Praze byla pomlázka běžným zvykem u chudých i bohatých; v ulicích se prodávaly pestrobarevné metly, s nimiž pak mladíci pobíhali městem a hledali, koho vyšlehat. Přitom se nemrskali jen muži s ženami, ale i obráceně. Pomlázka, podobně jako metličky v lázni, měla pomoci k osvěžení a prokrvení těla. Věřilo se, že vyhání nemoci, chmury a špatnou náladu a vyšlehaným dívkám pomlázka přinese zdraví, mládí i sílu po celý rok a zajistí, aby „neuschly“.
Pomlázka prý přináší do domu štěstí – ovšem jen ta, která do něj dorazí jako první. Proto hospodyně chlapce, jenž s ní přijde nejdříve, obzvláště štědře obdaruje. A jakmile děvčata dostanou své nevyhnutelné vyšlehání, hospodyně muži pomlázku z ruky vezme, jde s ní do chléva a tam jí pošlehá i všechny krávy, aby se také ony "pomladily".
V některých moravských krajích bývalo obyčejem, že chasníci ráno polévali děvčata vodou, nebo je rovnou shazovali do potoka a jinde se mládež dřevěnými stříkačkami postřikovala ovoněnou vodou. Po pomlázce, dynovačce či šlohačce dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka. Někde bývalo darované červené vajíčko dokonce i důkazem láskyplné náklonnosti – podobně jako v létě darované jablko. Děvčata v okolí Mšena například říkávala:
Komu vajíčko daruju, toho upřímně miluju,
komu to vajíčko dám, toho tuze ráda mám.
Děvčata také dávala barevné mašle, jimiž ovazovala pomlázku. Když chlapec dostal od děvčete zelenou stuhu, znamenalo to, že se jí líbí. Modrou pentlí děvče dávalo hochovi naději a žlutou vyjádřilo koledníkovi svůj nezájem.
Legenda o původu rozdávání velikonočních vajíček je, podobně jako v případě „mrskačky“, spojena s postavou Ježíše Krista. Vypráví se, že když Ježíš putoval spolu se sv. Petrem světem, zastavili se v jakémsi statku a požádali o krajíček chleba. Hospodyně však nenašla ani kousek, ale hladové pocestné nechtěla jen tak s prázdnou. Proto vzala vejce a upekla je v horkém popelu. Po odchodu pocestných chtěla uklidit skořápky a ke svému údivu zjistila, že se proměnily ve zlato. Na památku této události začala hospodyně ve výroční den rozdávat pocestným malovaná vajíčka.
Velmi oblíbeným velikonočním dárkem dětí byla cukrová vejce, kupovaná na velikonočním trhu. Uvnitř byl z papíru plasticky zhotovený výjev (jesličky, ukřižování) zakrytý celuloidem, aby bylo vidět dovnitř. Náplň zobrazující náboženské symboly a scény se vkládala i do skořápky pečlivě rozříznutého slepičího vejce.
Velikonoce sice končí v neděli na Boží hod velikonoční, ale nastává velikonoční období, které trvá dalších 50 dní a končí letnicemi neboli Svatodušními svátky.
Jedna pověra na závěr:
Když přišel první hodovník (koledník) do stavení, vzal pasák hodovačku (pomlázku, pamihod) a vyšlehal jím domácí zvířectvo. To pak poslouchá na povel a pěkně se omladí.
zdroj: archiv Antonín ViK, Milada Motlová-Český rok od jara do zimy, časopis Český lid
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
