Lidová obrazotvornost si vytvořila spoustu pohádkových postav, které jsou opředeny bájemi a pověstmi. Jednou z nich je podivný zelený mužíček, kterému se říkalo všelijak: vodník neboli hastrman, vodní muž, ale také basrman, besrman. Na Zlínsku bestrman, na Vsetínsku bestrmant, na Ještědsku vosrmon, což bylo značně zkomolené z německého „wassermann“ (vodní muž), avšak na Litovelsku podle vody neustále kapající mu ze šosu zeleného kabátku také česky šosáč nebo šosáček. Našim předkům byl vodník znám již v XIV. století.
Podle démonologických výkladů je vodník vodní démon pocházející ze slovanského folklóru a vzešel z andělů svržených z nebe, kteří spadli do vody. V našich národních pověstech se představuje jako malý mužíček, který se svým tělem blíží lidské podobě. Na rukou má mezi prsty blány a bambulovité nehty. Má zelené vlasy, oči (někdy vypoulené), nos jako jestřáb a široká ústa. Řeč má huhňavou a na „cizo“ překroucenou. Je prý měkký jako vosk, proto ho nelze chytit, udeří-li ho někdo, zdá se, jako by člověk do bláta mlátil. V ruce má zelený proutek, kterým do vody šlehne a hned se mu otevře. Proměňuje se rád v rybu, hada, žábu, koně apod. Když to bylo potřeba, proměnil se vodník také v nějaké neživé předměty, jako lucerna, bochník chleba, kámen a podobně.
