Když král Svatopluk beze stopy zmizel, přemýšleli na Moravě, koho si zvolí za panovníka. A tak hledali, koho by na vladařský stolec posadili. Toho času žil na Přerovsku na hradě Chropíně zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů a zemanů vážený, u poddaných milovaný. Vládl jim lidsky a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě. A tak si řekli páni a zemané:
„Nač jinde vladaře hledat, když ho máme mezi sebou!“ I zvolili Chropínského pána jednohlasně, bez sporů a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.
Ten, aby poznal všecky končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s velikou radostí a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať o půlnoci na východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se páni a zemané předháněli a snažili se získat jeho přízeň. Lichotili mu dary, radovánky a hlučné hody strojili. Když se pak vrátil na Chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho tu netěšilo, ani oddanost jeho něžné, líbezné paní. Toužil po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim vzácné hosty.
Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi a meči u nádherných pasů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných postrojích. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad, čeledi a jejich koní bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát.
Když se dělný lid na večer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící. A když lid brzy z rána odcházel zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno. I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé si vzpomněli na předobrou paní královou. Litovali jí z celé duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví.
Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládat veliké daně, nové a nové, větší a větší a ukládal berníkům, ať nikomu nepoleví při výběru daní. Již nehleděl lid ku Chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem. Jen o králové choti se řeč neměnila, ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutlačoval.
Ano, měli pravdu, žádný však neviděl slz, jež králova choť o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky, srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc vycházela, a div že neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou, když král opět uložil novou daň a jeho ctnostná paní zase za lid prosila, byl tím tak popuzen, že ve vzteku vytáhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že sotva vyklouzla ze dveří ven.
V tom divokém hněvu se však král za ní hnal s obnaženým mečem a jeho ctnostná choť v zoufalství utekla do lánu dozrávajícího ječmene, který se rozkládal hned u cesty vedoucí od chropínského hradu. Obilím přetékající lán na slunci bělostně zářil jako nejvzácnější poklad. Královna prchala bohatou úrodou, její zlaté vlasy náhle splynuly s obilím a sama z ničeho nic zapadla do velké plochy obilí, jako by ji pohltila zlatá tůně, stejně tak se ztišily vlny, rozběhnuvší se rychle po lánu. Hladina zlatých klasů se zavřela. Rozlícený král marně královnu hledal, aby se nakonec vrátil na hrad ke kumpánům a nezřízené zábavě.
Královnu našly vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly a královému synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl a nemaje lítosti ani se svým dítětem. Žoldnéři je zajali a odvezli na odlehlé místo. Kam, to nikdo nevěděl. Když nabažil se svých hostů, bujarých hostin začal hledal samotu. Stále častěji se před ním zjevovala usoužená tvář jeho líbezné paní, a také vzpomínal na svého jediného synka.
A pak ho pojalo takové teskno, že poslal žoldnéře pro manželku a dítě, aby se vrátili k němu na chropínský hrad. Poslové se vrátili, ale sami a král ustrnul, když uslyšel, že královna i králevic zmizeli z jejich úkrytu, a že nikdo, nikdo neví, kam se poděli.
Král ihned přikázal ztracené hledat. K hledání se přidali Chropínští a všichni z Přerovska, protože královnu milovali. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam, onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře Záboru. Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní královně a synu Ječmínkovi. Vstal poustevník a stanul proti Chropínskému pánu, přísně na něj pohleděl jako soudce, a prorocky k němu promluvil:
„Pro své hříchy a viny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě zlořečí, jemu budou žehnat. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejvíce porobena svými nepřáteli. Až se bude zdát, že nastává zhouba jejímu lidu, pak přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma (poddanství, útlaku) Ale ty jdi a čiň pokání!“
Král se nezmohl na jediné slovo. Dříve pyšný a panovačný, vrátil se na svůj hrad zdrcen na mysli. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil Chropínským hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si pět sezval dvořany, hosty a hýřil. Ani veselý ryk cizích ho však neutišil, za noci procházel síněmi, nádvořím a jednoho dne v zoufalství skočil do hluboké hradní studny.
II.
O poustevníkově věštbě se brzy začalo vyprávět po celé moravské zemi. Všichni čekali na Ječmínkův návrat. V Chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány, jako by měl každým okamžikem projet královskou branou na nádvoří. Každý rok zástupy lidí táhli krajinou, dědinami, polem a lesem a hledali vytouženého krále Ječmínka, naději v lepší budoucnost. A když bylo hůře a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti a když pak bylo za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počali všude po dědinách šířit, že přisel zaslíbený král Ječmínek, že nastává vytoužená doba, kdy bude robota úplně zrušena, a plná svoboda všem dána. Proto také lid ani nechtěl uvěřit, když se roznesla zpráva, že císař Josef umřel.
Mezi lidmi se povídalo, že odešel a ukryl se před pány, kteří se mu chtěli mstít za jeho rozhodnutí o úlevách lidu. Prý císař chodí v přestrojení po vesnicích i městech, zahlédli ho také na samotách. A říkali mu opět Ječmínek. Byl to nový král prostého lidu. Ale vrchnosti se to nelíbilo. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obcházejí dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude ve stejnou chvíli.
Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláře, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli po osadách a prohlíželi dům od domu. Rychtář a konšelé musili jim být nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohlédli, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty.
Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak lid věřil a utěšoval se, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodíval na besedu, a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel z nenadání, (byl středního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třeba že pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. Toho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také dokonce díky němu nemusel spát, ani jíst a ani pít, a žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl.
Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl, pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijde ještě větší bída, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské daně přestanou; i roboty že vezmou za své.
Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zase odešel, jak přišel, zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl, kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí zahalen čarovným pláštěm. Těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou, necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a svázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti. Naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusit, neutuchne a bohdá nezklame!
zdroj: Staré pověsti české, Alois Jirásek (1851, Hronov – 1930, Praha), 1919
vyobrazení: ilustrace, Věnceslav Černý (1865 – 1936)
