Meluzína, pověst

Fičí-li, hvízdá-li někdy ostrý, skučivý vítr, říká se ještě dnes, že pláče Meluzína. O původu Meluzíny si náš lid vypravuje mnoho variant známé pověsti a zde je jedna z nich:

Dávno již tomu, někde v krásném zámku, na břehu jezera žil král s krásnou ženou. Jmenovala se Meluzína. Před svatbou budoucí král choti přísahal, že jí splní jedno přání, jednu prosbu a tu, že na věky v tajemství zachová. Meluzína se totiž zmínila, že pouze tehdy vstoupí ve svazek manželský, když jí ženich dovolí, aby po dvanáct roků sama, nikým neviděna, nikým nepozorována, směla se každý měsíc jednou koupat v zahradní koupelně. Aby nebylo na ni naléháno, proč vždy v určitém čase se tam koupe, aby její nastávající muž nikdy po tomto tajemství nepátral. Teprve po dvanácti letech vše sama jemu vysvětlí. Král svolil, přísahal, a tak stala se jeho ženou. Celých šest roků žili spolu v nezkaleném štěstí, královna každým dnem stávala se krásnější a každým měsícem požívala svoje tajemné koupele. Pojednou ji však král počal nedůvěřovat, žárlit, domnívaje se, že je snad svou krásnou manželkou podváděn a ta, že každý měsíc v koupelně s jiným se schází. Umínil si jednou, že ji bude sledovat.