Příchod jara v Nuslích namísto vlaštovek odnepaměti zvěstovala ševcovská slavnost Fidlovačka, která se konala vždy první středu po Velikonocích. Její pojmenování je odvozeno od ševcovského nástroje, fidlovačky, což je kus oblého hladkého dřeva na zjemnění kůže. Říkalo se mu také fidlátko a ševcovskému nářadí pak fidlátka – odtud pochází i rčení „sbalit si fidlátka“. Bujará zábava při té příležitosti ovládla celé údolí, kam se chodila bavit půlka Prahy. Proč jenom půlka Prahy? Protože ta druhá vyspávala kocovinu z předešlého dne, kdy se v Bubenči konal podobně rozpustilý Slamník. Obě tyto pouti měly hodně společného. Krátce po církevních Velikonocích totiž nabízely Pražanům nevázanou světskou zábavu.
Středem slavnosti byla opět pěkná máje. Většinou pěkně rašící bříza zbavená všech větví a ponechán jen vršek, který byl hojně ozdoben pestrými pentlemi a kvítím. Krejčí zavěsili na majku slamník, ševci připevnili k nejvyšší větvičce fidlovačku, ozdobenou dlouhými červenými fábory. Uprostřed větrníku upevnili duté ševcovské kopyto, na ratolesti dívky zavěsily výdumky vajíček různých barev a chasa řeznická se zase postarala o zavěšení nafouklých měchýřů. S takto nazdobenou májkou ve středu ráno houf omladiny vyrazil. Po celou dobu zvesela hrál a prozpěvoval, což do průvodu lákalo víc a víc lidí. Po pár hodinách pak procesí dalo sbohem pražskému centru a skrz Koňskou nebo Žitnou bránu si to namířilo přes Vinohrady do Nuslí. Okolo Zvonařky dolů do údolí na tzv. Bůžkovskou louku u Botiče.,
Narodil se mladej švec, radujme se,
starej dělal pro něj klec, veselme se,
z života smolného, z rodu ševcovského
nám, nám narodil se.
Zde se vztyčila májka a vypukla celodenní zábava. A že bylo z čeho vybírat. Posuďte z dobového výčtu atrakcí otištěného časopisem Český svět: “Chystaly se krámky, stánky, kolotoče a houpačky, střelnice a panoptika, sjížděli se všeho druhu páni artisté a cirkusáci, stavěly se zvěřince, ‘umělecké’ fotografické ateliéry, konaly se přípravné zkoušky mořských panen a upravovala se různá a neslýchaná překvapení pro zrak, sluch, a hlavně i kapsy návštěvníků. Rozestavovaly se četné divadelní stánky a dřevěnými aktéry, s morčátky, opičkami a cvičenými papoušky, kteří jedním tahem svého kuželovitého zobáčku dovedli vytáhnout v planetě do budoucnosti plno božího požehnání a štěstí.”
Začátkem 20. století se slavnost přenesla do nuselských ulic a po první světové válce do Michle, ale to už ztratila původní podobu a stala se z ní lidová veselice. Její název dnes připomíná Divadlo Na Fidlovačce, které bylo založeno v roce 1921 jako Tylovo divadlo v Nuslích. Stojí právě v místech někdejší ševcovské poutě.
Vzpomínka na pouť kolem roku 1890
Když jsem se před desítkami let o velikonoční středě ocitl v ohlušujícím babylonu Fidlovačky, nechal jsem se unášet hustými proudy lidí po krkolomných nuselských schodech. Byl jsem doslova zmámen pestrostí komediantských bud, panoramaty s elektrickými obryněmi, menažeriemi i stánky s hračkami, sladkým marcipánem a kyselými okurkami. Uprostřed smaragdové zeleně širých luk tehdy Fidlovačka ještě kypěla plným životem. Probouzející se jaro, zalité sluncem a vůní rašících květů, vdechovalo všemu svěžest a rozviřovalo rozpustilý, divoce veselý rej v křivolakých uličkách mezi plátěnými boudami a stany. Byl to fascinující, křiklavý kontrast: svěží jarní příroda na jedné straně a sedrané, záplatované plátno kočovných divadel s ošumělými cáry komediantů na straně druhé.
A opojným jarním vzduchem lomozil chaos rozvrzaných kolovrátků, hulákání prodavačů, šprýmy kejklířů a zmatený ryk trumpet, píšťal, brumajzlů i mirlitonů, přerývaný bujarou písní, již si tlupy výrostků notovaly: "Ať žije láska . . . rozkoš a mládí . . . Život je krásný . . . Mějme se rádi!" . . . Ichuchu! Však nebylo mi tenkrát veselo kolem srdce! Snad drsný kontrast mezi tlupami vychrtlých, hladových „artistů", kteří za bídné zpropitné nutili zmučená těla k smutným šprýmům a mezi zevlujícím obecenstvem, jež se chechtalo té trudné komedii. To vše mou duši trpce rozladilo a já chtěl již odejít z pusté vřavy, když jsem v tom stanul před největší atrakcí tehdejší Fidlovačky, před velkým, plachtami krytým stanem, odkud zněl vřesk rozladěných nástrojů celé kapely muzikantů, a nad jehož vchodem ohromný nápis z červených liter hlásal reklamu: „První světový národní grandcirkus!" A v zápětí vyhrnul se před cirkus celý personál - lidský i zvířecí. Tucet zmořených koní, kteří za dne tahali vozy s rekvisitami a večer prováděli umělecké kousky. Krasojezdkyně v umouněných trikotech, paňáca provazolezec v strakatém- vybledlém kostýmu, v čele všech pak principál v ohromných jezdeckých botách a premovaném starém fraku, koupeném od některého vysloužilého lokaje. Když starý direktor prohlásil chraplavým hlasem za zvuku trumpet a tureckého bubnu, že právě počne skvělé představení, k němuž se vysoká šlechta, slavný militér i ostatní vážené shromáždění uctivě zve ... a všichni účinkující dvou i čtyřnozí umělci se dovnitř koncentrovali, neodolal jsem, i složiv desetník vstupného v mozolnou dlaň ředitele vklouzl jsem ostýchavě do „Grand cirkusu". Vnitřek jeho tvořila „manéže", jež nebyla pískem posypána, nýbrž zajímala prostě kus zdupaného, kopyty koní rozrytého trávníku. Kolem nízkého, z chatrných prken ztlučeného zábradlí stála hrstka diváků; sedadel tu vůbec nebylo. Představení odpovídalo zplna dojmu, jejž zbědovaná bouda zvenčí činila.
Představení počalo nešikovným výstupem „hadího muže", jenž se křečovitě namáhal, ač s naprosto špatným výsledkem balancovati různé předměty nohama. Pak následovalo vystoupení „krasojezdkyně“, která se marně snažila v stoje na zmořené herce manéží dokola objeti, nepodařené kotrmelce dvou klučinů a teprve k závěrku byla ohlášena produkce parádnější, . . . pohostinské vystoupení světoznámého umělce na drátěném laně, Jindřicha Chmelaře! Přívlastek „světoznámý" mi zprvu neimponoval, ježto se jím mezi artisty zbůhdarma často plýtvá, ale komediant, jenž v tom vyšplhal na provaz, napříč přes cirkus natažený, měl vskutku nárok na tu titulaturu! Když jsem ho zahlédl dříve před vchodem v jeho strakatém munduru, s čapkou paňáci, vraženou hluboko do pomalovaného obličeje, tu jsem si ho blíž nevšiml. Ale teď, když stanul přímo nade mnou, na visuté hrazdě a já mu pohleděl tváří v tvář, tu jsem se bezděky zachvěl, neboť se mi zdálo, že jsem poznal starého známého z dávných dob . . . umělce kdysi slaveného . . . jenž býval hvězdou svého stavu a mým nejdůvěrnějším přítelem! Můj Bože! Nevěřil jsem ani svému zraku! Myslil jsem, že je to klam a mam… (dokončení)
zdroj: archiv Antonín ViK
vyobrazení: Jan Minařík (1862-1937), Fidlovačka v Nuselském údolí na obrazumz konce 19. století
