Svatojosefská pouť na Josefském náměstí a kdo byli "Pražští Pepíci"

Zatímco svátek svatého Matěje otevíral rok první lidovou slavností, hned v závěsu následovala Josefská pouť. Ta se konala 19. března na dnešním náměstí Republiky (tehdy Josefském náměstí) a v mnoha ohledech měla k té Matějské velmi blízko. Pro Pražany byla dokonce mnohem dostupnější – konala se totiž přímo v srdci města, zatímco na vzdálenější Brusku (dějiště Matějské pouti) byla tramvajová linka zavedena až na počátku 20. století. Josefská tak byla pro měšťany první skutečně masovou jarní událostí.

Stejně jako sv. Matěj, tak i sv. Josef, ochránce řemeslníků, se těšil obrovské úctě především u lidových vrstev. Jelikož byl patronem tesařů, přijal tento svátek za svůj i tesařský spolek. Každoročně se v kostele sv. Josefa sloužila slavnostní tzv. tesařská mše, které se za doprovodu spolkového praporu účastnila početná deputace mistrů i tovaryšů. Celé poutní veselí obvykle trvalo jeden až dva týdny, přičemž největší nápor návštěvníků zažívala Praha o sváteční neděli, kdy se u stánků a atrakcí zastavil snad každý, kdo měl nohy.

Na Josefa se lidé radovali, veselili, odhazovali těžké zimní oblečení a jelikož k probouzejícímu se jaru patří láska, na josefských poutích kupovali chlapci svým láskám srdce z perníku na znamení věrnosti. Byla to událost, kterou si nenechal ujít žádný rodilý Pražan – ať už padal sníh, nebo pod kabáty zalézal ostrý březnový mráz. Hlavními aktéry a nejvděčnějšími návštěvníky byli proslulí pražští Pepíci se svými galánkami, pro které byla pouť vrcholem jarní sezóny. Byli to "mladí muži, kterým nevoněla práce a kteří se sháněli jen po zábavě. Žili ze dne na den, stačilo jim, aby si vydělali, kolik nezbytně potřebovali, a tak se občas chopili koštěte a zametali pražské ulice, za malou odměnu pak něco přinesli, nebo odnesli, doručili vzkaz, hodinu vypomohli v pivovaře, ale u žádné práce dlouho nevydrželi a po trvalém zaměstnání netoužili." Další raritou pouti byli čamburináři, kteří si na pouti vydělávali podvodným hraním této hazardní hry. Čamburinář točil kostkou a zákazník si mohl vsadit na čísla od jedničky do šestky, které padne. Sázelo se po krejcaru, kdo vyhrál, dostal další čtyři. Hraní čamburíny bylo ovšem na pouti zakázáno a policisté čamburináře zatýkali. (zdroj: Bakalářská práce)

Velmi známou postavou josefské pouti byla také "babice", která na počátku sedmdesátých let 19. století po dlouhá léta prodávala "slavíky". Stávala skoro u samého kláštera kapucínů, hned vedle ambulantního podnikatele přenosné hry "čamburiny". Slavíků z březové kůry, s tenkou blanou napříč měla plný stůl a mistrně svůj nástroj ovládala. Pořád jej měla v nadmuté hubě a hvízdala, že bylo „milo“ poslouchat. Ale mládež, která ji obklopovala a slavičímu tlukotu babice naslouchala, měla ještě pevné a neztýrané nervy. A když takový milovník tohoto zpěvného nástroje dosyta se naposlouchal — a trvávalo mnohdy celou hodinu, než se rozhodl — položil dva nováky na stolek: ,,Daj’ mi toho slavíka!“ Dala mu, se stolu, ale chlapeček nechtěl kupovat zajice v pytli. „Ne, toho z huby mi daj’, ten pěkně píská!“ „Tumáš toho!“ A babice vylovila uslintaného slavika, podala jej kupci — a už jej měl v hubě odběratel. Tehda ještě svět nebyl ustrašen všelijakými bacily, zdravotní referát nepracoval tak svědomitě. Hygiena spala. A milý kluk roznášel slavičí tlukot po Praze, když jen trochu jazyk nacvičil.

V sedmdesátých letech 19. století na josefské pouti vystupoval i jistý Jan Šejnoha, známý svými obchodními úspěchy. Prodával všelijaké tretky, ale uměl je vnutit okouzlujícím způsobem. Provolával: „Že to není zlato? No tak to teda nekupujte. Leda že bych vám k tomu přidal jedny manžetový knoflíky. Nestačí? Nestačí a máte pravdu. Tak se podívejte! Jinde vám zabalej zboží do papíru, ale já nežádnej papír, já na to dám něco lepšího. Mám tady jednu portmonku koženou čili šrajtofli, navrch kůže, vespod kůže, každý podívat se může do tý se vejde tisíc zlatejch!“ Šejnoha vynikal mezi všemi perníkáři, srdcaři, medaři s fezem a planetářkami. Během hodiny dokázal rozprodat hory „diamantovejch prstenů, zlatejch orynglí a zlatejch řetězů se šrajtoflemi“ - bezcenných plechových krámů a papírových peněženek. Všechna ta krása stála 40 krejcarů a měla cenu patnácti. Na josefské vydělal nejvíc vedle perníkářů s melodickými cukrovými slovy na srdcích: „Pepičko, já tě miluju, to se vajs!“

Sláva Josefské pouti skončila zhruba roku 1899 s výstavbou elektrické dráhy na Josefském náměstí. Od té chvíle zde nebylo pro pouť dost místa a konání pouti by ani v těchto místech již nebylo bezpečné. Pouť byla proto přesunuta na náměstí Staroměstské a později na Karlovo, ovšem její popularita, soudě alespoň podle četnosti zmínek v tisku, spíše klesala.

Nezaměnitelnou atmosféru tohoto lidového veselí mistrovsky zachytil malíř Antonín Gareis. Na jeho obraze ožívá pestrý svět, kterému v pozadí dominuje kostel svatého Josefa. Před ním se v hlučném reji mísí preclikáři s koši plnými pečiva, pekaři vystavující obří rohlíky a ‚vorličkáři‘ zkoušející štěstí s kostkami přímo na zemi. Mezi stánky se proplétají řemeslničtí učedníci, vojáci v uniformách i tehdejší městští šviháci. Prodavači točivých bukačů a smích, vytvářející fascinující směsici staropražského života, která dodnes dýchá z každého detailu Gareisova díla.