Na Josefa se lidé radovali, veselili, odhazovali těžké zimní oblečení a jelikož k probouzejícímu se jaru patří láska, na josefských poutích kupovali chlapci svým láskám srdce z perníku na znamení věrnosti. Velká bývala pouť Svatojosefská 19. března pořádaná na Josefském náměstí, dnes náměstí Republiky. Účastnili se jí všichni chudší Pražané, ať sněžilo nebo se kolem kabátů protahoval mráz. Josefská se táhla až na Poříčí a jejími nejvděčnějšími účastníky byli pražští Pepíci s kamarádkami. Na obrázku od Ant. Gareise je krásně vykreslená dobová atmosféra: V pozadí se tyčí kostelík sv. Josefa, před ním preclikáři, pekař s obrovským rohlíkem, „vorličkář“ na zemi s kostkou, učedníci, vojáci, tehdejší šviháci, prodavači točivých bukačů a všechno se hemžilo v pestré směsici.
V sedmdesátých letech 19. století na ní vystupoval jistý Jan Šejnoha, známý svými obchodními úspěchy. Prodával všelijaké tretky, ale uměl je vnutit okouzlujícím způsobem. Provolával: „Že to není zlato? No tak to teda nekupujte. Leda že bych vám k tomu přidal jedny manžetový knoflíky. Nestačí? Nestačí a máte pravdu. Tak se podívejte! Jinde vám zabalej zboží do papíru, ale já nežádnej papír, já na to dám něco lepšího. Mám tady jednu portmonku koženou čili šrajtofli, navrch kůže, vespod kůže, každý podívat se může do tý se vejde tisíc zlatejch!“ Šejnoha vynikal mezi všemi perníkáři, srdcaři, medaři s fezem a planetářkami. Během hodiny dokázal rozprodat hory „diamantovejch prstenů, zlatejch orynglí a zlatejch řetězů se šrajtoflemi“ - bezcenných plechových krámů a papírových peněženek. Všechna ta krása stála 40 krejcarů a měla cenu patnácti. Na josefské vydělal nejvíc vedle perníkářů s melodickými cukrovými slovy na srdcích: „Pepičko, já tě miluju, to se vajs!“
