Lid se čerta vždy velmi bál, dokonce se obával vyslovit i jeho jméno a raději ho opisoval rozličnými způsoby. Říkával mu: čechmant, čermant, ten černej, zlej duch, a vyslovil-li někdo „čert“, neopominul nikdy nejprve říci: „Pámbu rač chránit.“
A přece byl čert nejméně nebezpečný ze všech pekelníků. Jména dalších dvou byla mezi lidem zřídka vyslovena, jen z kazatelny se jimi hrozívalo. Se satanem a s ďáblem nebylo žertů, hloupějšího čerta, ale lid často ošidil. Nejčastěji na čerta vyzráli kováři, pak vojáci, jak to pověsti mezi lidem potvrzují, a dokonce se to povedlo i sedlákovi:
Jednou se nabízel čert sedlákovi, že bude s ním hospodařit a o úrodu, že se budou dělit na polovic. Sedlák přivolil, očekávaje s čertem hojnou sklizeň. Když dozrálo obilí, šli žít. Sedlák si zvolil nejprve polovici vrchní. Když požali, odvezl si sedlák obilí do stodoly, čertovi zbylo strniště. Na to šli trhat řípu, čert poučen škodou při první sklizni, volil teď napřed polovičku vrchní. Dostal nať, sedlák pak řípu. Čerta to mrzelo, že byl opět napálen, vymínil si při příští sklizni polovičku spodní. I šli sklízet zelí. Sedlák si uřezal hlávky, čertu zbyly košťály. Když pak šli kopat brambory, volil opět čert, aby škodě ušel vzal si polovici vrchní, nať, sedláku zbyly brambory. Tak byl čert pokaždé ošizen. (Z Předbořic, vyprávěl J. Podliska.)
Čert se bál i některých žen (bab), protože ty dovedly to, co čert nikdy neuměl: rozvadit svorné manžely. Když pak dával babě za to slíbenou odměnu, třeba nové střevíce, na hůlce je podával, boje se, že by ho za ruku uchopila…
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Český lid, 1911
vyobrazení: pohlednice, autor: Adolf Liebscher (1857, Praha – 1919, Potštejn)
