Ke staročeským velikonočním svátkům patřila i řada zvyků, v omezené míře dodnes žijících a udržovaných zvláště na Velikonoční pondělí. Velikonoce ovšem zdaleka nejsou jen pouhými "svátky jara" - jde o ústřední tajemství celé křesťanské víry, kterou je skutečnost Kristova zmrtvýchvstání. Právě v této souvislosti slavili naši předkové v těsné blízkosti Velikonoc i svátek, který měl své místo v pátek po bílé neděli a patřil k nejslavnějším dnům starých českých křesťanů. Byl to takzvaný Den ukazování svátostí, který se slavil přičiněním císaře Karla IV. od poloviny 14. století. V Praze byly ostatky ukazovány od roku 1349, a to 12 dubna.
Byly vystaveny na pražském Karlově náměstí, při kapli Božího Těla k veřejné úctě. Šlo o říšské klenoty a relikvie světců z pokladu svatovítského i karlštejnského. Podobné slavnosti se u nás konávaly i jinde, například v Českém Krumlově. Do Prahy přicházely v tento den tisíce poutníků a jejich velikonoční radost se tu snoubila s radostnou připomínkou Kristova vítězství.
Jak slavnost probíhala v Českém Krumlově:
„K výstavišti bral se průvod podobně vystrojený, jako o Božím těle. Všude na cestu sypáno kvítí, hudci houdli, chlapci zvonili, čtyři z předních mužů v obci nesli ostatky v pěkné truhlici; pěvci pěli „Veni creator, Te Deum a Salve“. Hlasatel vyšel na lešení, kamž ostatky vyneseny, oznámil lidu: Juž máte viděti ten svatý kříž, na němžto náš milý hospodin pro naše hříchy ráčil umříti, a ten svatý trn, jímž to byl korunován, a tu rúchu, jížto jemu jeho světi oči byly zavázány. . . proste jeho svaté milosti, aby jeho trudná smrt na nás hříšných nebyla ztracena." Totéž volal pak po německu. Při ukazování ostatků jednou zpívali praláti, podruhé žáci. Hlasatel vyvolal vždy, co se ukáže. Na konec oznámil odpustky, pravil, že víc ukázáno, nežli mohl pro krátkost doby provolati, žádal, aby přes rok sešli se zase s větší radostí a s méně hříchy. Kázáním a modlitbou slavnost skonána.“
Podle dalšího zdroje byly 21. března l.p. 1350 poprvé do Prahy přivezeny „svátosti říšské“, jak se nazývaly císařské korunovační klenoty a svaté ostatky: koruna Karla Velikého, sukně jeho se skvostnými ozdobami ze zlata a perel, plášť vyšívaný obrazy dvou lvů a drahými kameny ověšený, zlaté říšské jablko s křížem, skvostné rukavice, stříbrné žezlo, zlatý kříž, zdobený perlami a drahým kamením, do něhož vloženo bylo kopí, kterým Spasitel byl proboden, i jeden hřeb, jímž byl přibit, korunovační prsten a t. d. Byly neseny s velkou slávou přes novoměstské tržiště (nynější Karlovo náměstí), kde k jejich ukazování byla vystavěna zprvu dřevěná věž, později krásný kostelík Božího Těla. Tento den svátostí stal se pak z vůle Karlovy hlučnou poutí, ku které přicházeli zástupové ze všech zemí v počtu až 100.000 lidí.
Praha se zaskvěla před očima všeho křesťanstva a zejména z oblasti říšské lákala do svých bran četné poutnické zástupy. Proto se Karel IV. ihned rozhodl, že klenoty mají býti každoročně vystavovány veřejné adoraci — věc, která se předtím nikdy nedála — a obrátil se ihned k papeži se suplikou, kde žádal, aby všem, kdož při té příležitosti vykonají náležitou pobožnost, kdekoliv by došlo k veřejnému vystavení těchto „sanktuarií“, byly zajištěny odpustky sedmi let a 280 dnů. Papež s tím vyslovil souhlas již 17. srpna l.p. 1350, ovšem s podmínkou, že vystavení nebude častější než jednou v roce, a tím byl dán podklad, na němž v následujících letech v Praze vznikl opravdu „den svátostí“, „Heiltumfest“, konaný každoročně v pátek po neděli Provodní.
O konci této slavnosti:
„Této slavnosti učinil konec husitský převrat. Míníme tím slavnost nošení a vystavování ostatků či svátostí. Druhdy ostatky nošeny na uvítanou králův, nošeny sem tam v morech, nošeny při všelijakých případnostech. Jednou ročně jsou vystavovány k úctě obecenstva v mnohých městech, nejen v Pražských. V Praze byly ukazovány ostatky od r. 1349 rozkazem Karla IV. Jednou ročně (12. dubna) po osm dní při kapli Božího těla na dobytčím trhu na zvláštním lešení. Husitská vojna učinila konec té slavnosti církevní. Zikmund po vojně r. 1437 pokusil se pobožnost tu obnoviti, ale konána jen už jedinkráte, lid choval se tomu chladně a strůjce sám byl nenáviděn. Z ukazování ostatků v kapli Božího těla v Novém městě pražském zbylo na potomní časy jenom výroční průvody od university „na paměť Karla IV." a všech dobrodějů až do r. 1611 konané. Rok, co rok pozváni od rektora mistři i studenti, aby se v koleji Veliké sešli a průvodem odebrali se do kaple.“
zdroj: archiv Antonín ViK - Český rozhlas, 29.3.2008 - Moravská zemská knihovna, časopisy z počátku 20. století, kniha - Život církevní v Čechách - Zikmund Winter
vyobrazení: Karlovo náměstí s kostelíkem Božího těla
