Obřad čepení je velmi starý a byl na venkově jedním z nejdůležitějších svatebních rituálů, také patřil k nejpřitažlivějším částem svatby. Byl to symbolický přechod svobodné dívky, panny mezi vdané ženy. Podstatou bylo rozpletení vlasů, sejmutí panenského vínku, věnečku a úprava vlasů pod čepec. Dodnes se na jeho základě používá oblíbené rčení, že je někdo „pod čepcem“, pramenící právě z tohoto zvyku.
V průběhu první poloviny 20. století, jako důsledek zkracování svatebních obřadů následovalo po snětí rozmarýnového věnce a svatební čelenky ihned čepení. Dříve se nevěsta čepila až následující den. Čepení bylo dominantním obřadným úkonem třetího dne svatby. Nevěstě byl z hlavy obřadně sundán rozmarýnový věneček a místo něho jí byl na hlavu nasazen čepec. První čepec musela nosit celý den, jinak by měla v životě tolik mužů, kolik čepců by vystřídala. (Turnovsko)
Podle jiných místních zvyklostí se obřad konal o půlnoci hned po ukončení hostiny nebo až druhý den po svatební noci. Samotného čepení se zúčastňovaly pouze ženy a často obřad probíhal v soukromí. Kmotra nevěsty a starší vdané ženy s velkou obřadností a za zpěvu tradičních písní snímaly postupně z hlavy nevěsty všechny okrasy a symboly jejího svobodného stavu a panenství, nevěstu přečesaly, někde dokonce přetrvával zvyk ostříhání vlasů a pokryly hlavu čepcem nebo zavily rouškou či šátkem. Čepec byl symbolem vdané ženy, která bez pokrývky hlavy ven nechodila. Tím byla nevěsta už jako vdaná paní vizuálně odlišena od svobodných vrstevnic. Také ženatý muž nesměl od svatby nosit odznaky svobodného stavu, pérečko, vonici, kosárek, kokardu na rameni či v klopě. Začal nosit dlouhý „mužácký“ kabát jako ostatní ženáči a nedružil se se svobodnou chasou. U mužů tato proměna proběhla bez větší pozornosti, nebyla obřadní jako u nevěsty.
Častěji obřad probíhal jako vrcholná a vděčná podívaná pro svatebčany v domě nevěsty či v hospodě. Ženy zakryly kout místnosti velkým šátkem nebo plachtou, za ní přečepily nevěstu na vdanou paní, a přitom zpívaly tradiční lyrické písně o loučení s vínkem a časem bezstarostného mládí. Po čepení tancovaly okolo nevěsty obřadní tance. Starobylá plodnostní magie přikazovala nevěstě sedět při čepení na obrácené díži nebo na zásobnici s obilím. Tradice velela nevěstě plakat, přestože ženy kolem ní v kruhu tancovaly a vesele výskaly. Slzy, které nevěsta prolila při čepení, se snažily zachytit ženy do skleničky s pálenkou, kterou potom dávaly vypít muži, aby ženu nebil. Podle pověry bude nevěsta smějící se při čepení brzy po svatbě plakat. Po začepení následovalo pohoštění pro ženy, které nevěstu čepily. Krájel se velký koláč zvaný vočepák a podávalo se nezbytné zavdání vínem či kořalkou. Potom nastalo všeobecné veselí, tanec a další hodování. Ženich si například musel svou začepenou ženu vykoupit, většinou vínem nebo kořalkou, pak s novomanželkou tancovali sólo. Někde si jednotliví svatebčané „půjčovali“ na část tance nevěstu a ženicha, za což museli zaplatit do ženichova klobouku nebo do džbánu.
Místy nevěstu ještě ženy za zpěvu a výskání odvedly na koupel, která nebyla ničím jiným než magickou očistou mladé ženy. To potvrzují i zvyky, kdy se v některých regionech oba novomanželé za doprovodu ostatních svatebčanů šli umýt k tekoucí vodě. Svatební noc pak trávili mladí manželé většinou v domě nevěstiných rodičů.
Čepení nevěsty na Berounsku:
Na Berounsku družba (hlavní organizátor) odevzdávaje peníze muzikantům zpíval:
Liduško, jak se máš? červený pentle máš;
pentle ti svundají, čepeček ti dají,
na to se podíváš! Nebojím se toho
čepečku bílého, ani nelituju
pro mého milého věnce zeleného.
Nyní ženy odvedly nevěstu do komory, kde ji posadily na stolici a sundaly jí věnec s hlavy, rozebraly pentle a rozpletly vlasy. Pak přinesly již dříve připravený čepec na talíři, který postavily na stůl.
Nejstarší a nejpřednější z přítomných žen, obyčejně rychtářka nebo nevěstina kmotra, posadila čepec na hlavu nevěstě. Ta však dvakrát shodila čepec s hlavy a teprve, když jí byl dán na hlavu po třetí, ponechala si jej. Shazovala jej na znamení, že lituje stavu svobodného. Při tomto čepení hrála hudba za dveřmi komory a ženy zpívaly:
Ach můj vínku zelený! Už tě s hlavy skládám,
a ten bílý čepeček na hlavičku dávám,
abych v něm chodila a se v něm těšila,
do svý smrti nejdelší s hlavy ho nedala.
Ach vy mily družičky, co za mnou stojíte,
a mě smutnou nevěstu zhola nebráníte?
až přijde ten váš čas, nebudu bránit zas,
vezmu bílý čepeček, vám na hlavu dám zas.
Když nevěsta byla očepena, zahalily ji plenou a přivedly ji do světnice za zpěvu:
My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu:
kdo ji chce viditi, muší nám platiti, nebo mu klobúk vemu!
Do večera si krátili přítomní čas tancem, který zahájil družba s nevěstou. Nesměl mít však širák na hlavě, poněvadž by mu jej byly ženy vzaly a musel by jej vyplácet. Když potančil s nevěstou, odevzdal ji ženichovi, kterému však obyčejně prvně místo nevěsty přivedli starou babku a tázali se: „Je to ta, nebo není?“ Ženich odpovídal: „Byla snad taky někdy pěknou růžičkou, ale už dávno odkvětla!“ Ale babička se zle do ženicha pustila: „A vždyť jsem já ta tvá! Což mě už neznáš? Proč se nynčko za mě stydíš? Což nevíš, jak jsi mi sliboval, že si mě vezmeš? A když jsi mi svět zkazil, musíš mi ho zas napravit: »zaplať!«“ — Ženichovi nezbývalo než uspokojit babičku penízem. Tančilo se a zpívalo. Každý kraj měl své písně. Na Berounsku zpívali:
Včera's byla ještě pannou:
ale už nejsi, ale už nejsi, už jsi ženou.
Včera jsi měla ještě věnec,
ale už nemáš, ale už nemáš, už máš čepec.
Čepení nevěsty na jižním Valašsku:
Svatby se konaly většinou během masopustu a trvaly od pondělí až do neděle, hlavní obřad se konal v úterý. V pondělí se konaly rozveselky, kdy kromě příprav večer probíhalo tzv. hlazení nevěsty, což je příprava nevěstina účesu. To se zaplétají vlasy s barevnými mašlemi do copánků a ty se poté narovnají vedle sebe a sepnou dozadu. Poté se zaváže kolem hlavy čelenka zdobená korálky a zrcadélky a navrch hlavy se připne korunka s obdobným zdobením. Tomuto účesu se také říká parta. Poté si již nevěsta nelehla, ale spala u stolu s podepřenou hlavou o loket. V den svatby proběhlo několik činností, jako odpros rodičů u ženicha, zpívání u nevěsty, průvod do kostela, zdávka a poté se šlo do hospody. V 5 hodin šli k nevěstě domů a chystal se oběd, vybíralo se na věneček (tzv. povojník), šlo se do ženichova domu, krájel se koláč a pak nastal čas “čepéní” nevěsty.
Čepení je ve sbírce krásně popsáno: “Nevěsta totiž ztratila věneček a dostala vrkoč a čepeček. Ten čepeček byl znamením toho, že se panenka stane ženou, a vrkoč byl znamením trnové koruny (symbolem utrpením).” Nevěsta většinou svůj věneček oplakávala – často svatba nebyla z její vůle, ale z vůle rodičů. Její družičky plakaly s ní a vdané ženy jí začaly rozplétat vlasy. V této první fázi čepení zaznívá písnička jako “Fuč větříčku po dolině, po tej drobnej jatelině. Jatelinka rozkvetala, matka céru zapletala.” A také “Dolů, dolů, mé pentličky červené, zelené, nebudete na mú hlavu jakživ už dávané.” Také se loučí s rodinou s kamarádkami písní “Sbohem ostávajte”. Po rozpletení jsou vlasy zapleteny do dvou copů a obtočeny proti sobě kolem hlavy do vrkoču. Vrkoč je překryt čepcem a čepec skryt do bílého šátku.
Po čepení následovalo “kupování” nevěsty ženichem, kdy si ženich musel vybrat správnou ženu zakrytou plachtou a poté vzal nevěstu na stůl a třikrát se s ní zatočil. Poté spolu novomanželé odešli do ženichova domu. Následovala zábava opět v hospodě, kde se již jako manželé ukázali až po půlnoci a probíhaly s nimi první tance.
Čepení nevěsty na Domažlicku:
Při čepení nesmí být žádný mužský. Nevěsta si sedla na podnožku, ženy pily rosolku, jedna jí snímala věnec a droužka zpívala:
"Kačenko, Kačenko, dívče milý,
nedej sobě bourat tvé čepení,
jestli si čepení bourat dáš,
ty na mne vzpomeneš, uhlídáš.
Sundej ty, Jiříčku, sundej věnec,
a vždyť ty nejsi žádný mládenec.
Káča pannou byla, pentle nosila?
ona je pro tebe sundat musela."
Zatím žena dala nevěstě černý čepec (ještě zachovaný od buláckého kroje) na hlavu a převlékla ji do jiných šatů. Takto ustrojenou ji vzaly ženy mezi sebe, přikryly ji plenou, zavolaly dudáka a družbu, a šly s nimi do sednice, zpívajíce:
"My máme mladou ženušku,
my máme mladou ženu -
kdo ji chce viděti,
musí nám platiti,
nebo mu klobuk vezmú."
Ženich jim dal na rosolku a ženy mu vložily do náručí mladou ženu, ženich ji obejmul a zatancovaly kolečko. Potom šli všichni opět do hospody...
Moderní pojetí čepení:
V součanosti je čepení často zkrácené a přizpůsobené tempu dnešních svateb. Namísto tradičního čepce se používají jiné pokrývky hlavy, například šátky (často jde o červený turčák). Někdy si nevěsta může ponechat i závoj, který je symbolicky sejmut při zahájení čepení. Na rozdíl od tradičního čepení, které bylo dříve čistě ženskou záležitostí, se dnes obřadu obvykle účastní oba novomanželé. Často usednou vedle sebe na připravené židle – nevěsta dostane šátek, zástěru nebo jiný symbol „hospodyňky“, zatímco ženich obdrží klobouk, hůl či sekeru. Po nasazení šátku nevěstě a klobouku ženichovi si oba připijí na společný život. Zpívají se lidové písně a družba nebo zkrátka hosté zvedají novomanžele na židlích do výšky.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol., obrázek dle návrhu K. Skopové
kniha: Už mou milou do kostela vedou - PhDr. Vladimíra Jakouběová
kniha: Rodinné svátky o století zpátky - Kamila Skopová
kniha: Sebrané spisy - Božena Němcová
(autorka: Kateřina Ficelová, Valašské Klobouky, Ze zápisů obsažených ve sbírce Lidových písní a tanců z Valašskokloboucka, které zpracoval Karel Vetterl z roku 1955)
