Když se řekne „družebná neděle“, málokomu z nás to dnes něco napoví. V kalendáři našich předků však tento den uprostřed jarního půstu znamenal začátek velkých životních příběhů. Byl to čas, kdy se spouštěl pečlivě naplánovaný rituál námluv. Období, kdy se potkával svět mladických nadějí s pragmatickým rozhodováním rodičů, a kdy se u jednoho stolu pečetil osud nové rodiny.
Ať už se zamilovaná dvojice snažila sebevíc a dávala si u muziky, na pouti nebo při cestě z kostela dobrý pozor, tajné sympatie na vesnici dlouho neutajila. Stačilo, aby mladík párkrát zašel „na táčky“ – nebo jak se říkalo ve Žďárských horách „na kalendu“ – do chalupy, kde měli děvče na vdávání, a celá ves už je začala dávat dohromady. Každému bylo jasné, že ti dva k sobě zkrátka patří. Netrvalo dlouho a o náklonosti svých ratolestí se dozvěděli i rodiče. Ti pak mladým buď požehnali, nebo jim další schůzky rázně zakázali. Nebylo to však pravidlem. Nezřídka se stávalo, že svatbu domluvil profesionální dohazovač. Ženich s nevěstou se pak před svatbou viděli sotva několikrát v životě. K takovým sňatkům z rozumu docházelo nejčastěji v bohatých rolnických rodinách. Hlas srdce musel jít stranou – majetek a rodová půda totiž v tehdejším pragmatickém světě znamenaly víc než ta nejčistší láska.
Dospělé dívky se vdávaly, jakmile se naskytla vhodná příležitost a rodiče pro ně měli našetřené potřebné věno. Mladé hospodyně ve věku 16 až 17 let proto nebývaly žádnou vzácností. Starých panen na vesnicích mnoho nežilo – dohazovači zblízka i zdaleka se starali o to, aby žádná dívka nezůstala na ocet, pokud byla aspoň trochu k světu, a to i v případě, že měla jen skromné věno. Na venkově se k vdávání vázala také jedna známá pověra: Dívka, která hned po jídle sklízí ze stolu (sotva domácí odloží lžíci), bude mít krátké námluvy a vdá se rychle bez dlouhého chození. Pokud však bylo v rodině více dcer, rodiče neradi viděli, kdyby se mladší sestra vdala dříve než starší. Říkalo se, že by jí tím „zavázala uzlíček“ a starší sestra už by pak nenašla ženicha.
Ať už ale mladý pár svedla dohromady opravdová láska, nebo cizí dohazovač, vždy bylo nutné získat svolení rodičů z obou stran a dohodnout podmínky, za kterých se svatba uskuteční. Oběma rodinám šlo při jednání hlavně o majetkové poměry. Stejně důležitý byl však i formální vzájemný slib, který se stal základem budoucího manželství. Tento slib se stvrzoval a vše ostatní se definitivně dojednávalo právě na námluvách.
Námluvy:
Námluvy se zpravidla konaly o čtvrté postní neděli, které se říkalo „družebná“ nebo také „středopostní“, protože ležela uprostřed čtyřicetidenního předvelikonočního půstu. Na Hané se námluvy konaly pravidelně ve čtvrtek, jinde se na ně chodilo ve sváteční dny, a to zpravidla za soumraku nebo až večer. Pro celou vesnici to byla velká událost. Jakmile se námluvčí objevili na návsi, zvědavci vybíhali z domů, aby se podívali, kam mají namířeno – přestože to už celá ves předem věděla. Místy však námluvy probíhaly o dost prostěji. Jakmile se zamilovaný pár rozhodl pro svatbu, zašel mladík k rodičům své vyvolené sám a rovnou je požádal o ruku jejich dcery. Rodiče nastávajícího ženicha sice často předstírali překvapení, ale vzápětí dali své svolení, nového zetě pohostili a celá záležitost byla rychle vyřízena.
Někde se námluv zúčastňovali i kmotři. Pamětníci vzpomínají, že když si zástupci ženicha nebyli jistí, jak budou v rodině nevěsty přijati, tvářili se, že jdou „kupovat jalovici“. Teprve, když se setkali s přívětivým přijetím, mohli hovor stočit na svatbu. Pokud, ale hostitelé mluvili příkře či nenabídli pohoštění, mohli se ctí odejít, aniž o svatbě vůbec začali hovořit. Teprve po této předehře začaly vlastní námluvy, ukončené ústní dohodou o podmínkách svatby. První části námluv se chlapec s dívkou neúčastnili. Rodiče se dohadovali o věnu, jeho výši a termínu vyplacení, o předání hospodářství a vyplacení dalších podílníků, dluzích a výbavě. Námluvy byly tvrdým smlouváním. Nejednou se rodiny rozešly, protože se nedohodly. V případě shody se uzavírala písemná smlouva. Druhá část námluv představovala slib budoucí nevěsty a ženicha za účasti družby a rodičů spojený s požehnáním. Tato část námluv byla spojena s pohoštěním, připravovaným rodinou nevěsty pro nejbližší příbuzenstvo z obou stran. Námluvy měly svůj přesný řád. O jeho dodržování se staral organizátor svatby (družba), který musel znát všechny řeči a proslovy, včetně doprovodných písní.
Tento způsob uzavírání dohody o sňatku je nepochybně velmi starý, ukazují na něj i nejstarší dochované svatební smlouvy z 16. století. Sepsání svatební smlouvy platilo za uzavření manželského svazku, který byl církevním obřadem pouze potvrzován. Po skončení námluv se z chlapce a dívky staly nevěsta a ženich a přestali patřit mezi svobodné. Mohli se veřejně navštěvovat, vzájemně si pomáhat v hospodářství, v kostele sedět mezi ženatými. Někdy se nevěsta mohla přistěhovat do rodiny ženicha ještě před svatbou.
zdroj: Antonín Vik a spol., knihy: Moravská a česká svatba
kniha: Už mou milou do kostela vedou - PhDr. Vladimíra Jakouběová
vyobrazení: pohlednice Adolf Liebscher
