Každá větší svatba měla svého řečníka. Tito muži měli vždy plné ruce práce a na velkých veselkách byli naprosto nezbytní. Organizovali námluvy, zúčastňovali se vyjednávání o věnu, pomáhali s předsvatebními přípravami i se zvaním hostů a klíčovou roli hráli i během samotného svatebního dne. Mnohé z těchto tradičních funkcí v průběhu věků zanikly – z historie už se vytratili obřadníci jako svat, svatvie, starosvat, starosvatka, široká, smluvčí, starosta, svatební hospodár, tlumač, tlampač či plampač. Pouze družba a mládenci se na svatbách občas objevují i dnes. Do těchto rolí rodiny většinou vybíraly příbuzné a blízké kamarády, v některých krajích se však na svatby najímali i zkušení profesionálové, kteří uměli celou slávu dokonale zorganizovat a spolehlivě bavit hosty.
Funkce svatebního řečníka neboli družby bývala v obci velice vážená. Nejčastěji se jednalo o staršího, zkušeného a bezúhonného muže, který byl vtipný a uměl hosty zaujmout i obveselit. Měl také dokonalý přehled o všech svobodných lidech v obci i širokém okolí, kteří byli vhodní k oddání. Dobře znal jejich rodiny, minulost, majetkové poměry a případně i výši chystaného věna. V lidové tradici se říkalo: „Jaký družba, taková svatba.“ Pokud byl řečník veselý, obratný a měl výřečnost na pravém místě, panovala i na samotné svatbě skvělá nálada. Proto na jeho volbě rodinám nejvíce záleželo a vůbec se při ní nehledělo na příbuzenské vztahy. Muži s tímto nadáním bývali v celém kraji vyhlášení a někteří byli dobře známí široko daleko. Příkladem byl strýc Turek „od svatého Floriánka“ z Dolních Bojanovic, který šel za svatebního družbu rekordně osmapadesátkrát.
Kdo byli starosvat a svatvie?
Jako vůbec nejvýznamnější se v historii uvádějí svat (starosvat – složeno ze slov starý, ve smyslu vážený, zkušený, moudrý a svat - příbuzný, spřízněný) a svatvie (staročeský tvar ženského rodu od slova svat, dnes bychom řekli svatka nebo starosvatka, koncovka - vie je prastarou příponou pro ženské osoby). Obě pojmenování jsou doložena ve většině našich regionů. Úkoly, které měli při svatebním obřadu, se v průběhu staletí výrazně měnily. Původně vykonávali samotný svatební obřad – ženichovi přiváděli nevěstu, vkládali její ruku do jeho ruky, byli hlavními svědky církevních oddavek a byli přítomni i rituálnímu ukládání novomanželů na lože. Tímto aktem byl tehdy svatební obřad právně a společensky dovršen. Úloha starosvata a svatvie byla tak silná, že v dávných dobách značně umenšovala význam církevního uzavírání sňatku. Již od 17. století však docházelo k oslabování jejich vážnosti jako vlastních svatebních obřadníků.
V nové fázi vývoje svatebního obřadu začali být označováni již jen jako vejmluvčí, smluvčí, tlampači či řečníci. O něco déle než starosvat si svoje označení i obřadní funkci udržela starosvatka. Ta měla ještě v 19. století v klíčových událostech tradiční svatby nadále své pevné místo, a to zejména při čepení nevěsty a rituálním předávání očepené ženy mezi vdané paní.
