Ženy ho obvykle dostávaly o svatbě při obřadu zvaném „čepení“, symbolizujícím změnu jejího stavu ze svobodné na vdanou. Tuto pokrývku hlavy už pak vdané ženy, ale také svobodné matky nosily k pracovním, všedním i svátečním příležitostem až do konce života nejen mimo dům, nevyšly bez ní ani na dvůr a vlasy mívaly čepcem zakryté často i v soukromí. Čepec se nasazoval na vlasy spletené do copů a obtočené kolem hlavy, při odchodu z domu se na něho ještě nasazoval šátek. Místy se odkládal pouze v období smutku.
V různých koutech naší země přitom vypadal úplně jinak – od chudých plátěných čepečků až po kousky bohatě vyšívané nebo osázené drahými kameny. Nošení čepců z drahocenných látek mezi poddanými ženami se nelíbilo například majiteli jihočeského panství Lnáře, kterým byl hrabě Karel Rudolf Sveerts-Spork. Dochoval se dopis z roku 1746, v němž líčí městské radě v městečku Kasejovice, jak s velkou mrzutostí spatřil v tamním chrámu Páně „kterak mnoho ženských osob ve skvostném a nádherném oděvu, obzvláště zlatem a stříbrem štikované s okrášlenejma čepci, poukázati se daly“. Pro příště proto zapověděl všem městským poddaným ženám nositi součásti oblečení pořízené z drahocenných látek a vyšívané zlatem nebo stříbrem. Ženy přímo vybídl, aby „čepce z čistého plátna a barchanu nositi hleděly“. Svobodným pak zapověděl nejen nádherné šaty, ale i všechny čepce, protože „čepce jen samým ženám a žádným pannám poctivým nositi nepatří.“ Za porušení tohoto nařízení hrozilo dívkám zabavení čepce a čtyřtýdenní arest!
Na Kyjovsku nevěsta čepec často dostávala jako dar od své křestní či biřmovací kmotry. V tomto kraji patří čepec k těm nejzdobnějším pokrývkám hlavy a nejobřadnějším částem oděvu, a tak jsme ho v minulosti mohli vídat především o velkých slavnostech při mši svaté. Tato nejzdobnější pokrývka hlavy má však překvapivě kratší tradici než jiné části krojů. Pod šátky se totiž dříve nosila takzvaná "drnda" – obyčejný, nezdobený čepec, který vůbec neměl být vidět. Jeho hlavní funkcí bylo schovat vlasy. Tento úkol nakonec zdobenému čepci zůstal, a proto si jeho nositelky dodnes dávají obzvlášť záležet, aby jim zpod krajek nevyklouzl ani jediný pramínek. Na rozdíl od staré "drndy" je však slavnostní čepec sám o sobě tak nádherný, že už se žádným šátkem nepřekrývá.
Valašské čepce:
Nošení čepců bylo v 19. století rozšířené kromě jižního Vsetínska, kde je nahrazovala spodní šatka, po celém regionu. Valašské čepce byly převážně bílé a vyráběly se ručně různými prastarými textilními technikami – síťováním, vázáním na rámu, pletením na jehlicích, háčkováním či vyšíváním na batistu a na tylu. Sváteční čepce bývaly zdobeny výšivkou a nad čelem našitou jemnou bílou šitou krajkou ukončenou zuby zvanou „mřežka“. Centrem jejich výroby bylo Rožnovsko, kde si jejich zhotovováním přivydělávaly stovky zručných žen a odkud se do zbytku regionu šířily prostřednictvím jarmarků či podomních prodejců. Za nejvšednější byly považovány čepce „zděcháky“, které se archaickým způsobem vázání na rámu vyráběly ve Zděchově a které ženy nosily pouze ke špinavějším pracím (mlácení obilí, lámání lnu aj.). Na Novém Hrozenkově chodily vdovy za rakví svého muže vždy bez čepce a nenosily ho pak i půl roku až rok. Z každodenního užívání mizely čepce v průběhu 1. poloviny 20. století, na odlehlejších místech Valašska je však stařenky mívaly na hlavě ojediněle ještě po polovině minulého století.
Chodská pokrývka hlavy, čepec tzv. koláč:
Obřadní součást ženského chodského kroje představovala netradiční pokrývka hlavy, čepec tzv. "koláč". Patří mezi oděvní zvláštnost, kterou u jiných krojů nenajdeme. "Koláč" nosily vdané ženy a častěji se objevoval na dolním Chodsku. Šil se z bílého hrubšího plátna, byl bohatě vyšívaný černým hedvábím a v zadní části jej zdobila bílá vláčková krajka. Čepec měl na obvodu přiháčkována očka na provlečení tkaničky a ta stáhla čepec k hlavě. Aby čepec držel svůj charakteristický kulatý tvar, vkládala se do něj vložka zvaná "kotě" (do kruhu stočený prut, obalený koudelí a omotaný látkou). Okraj čepce si ženy zakrývaly pruhem plátna, tzv. plínkou. Na svých koncích měla jednoduchou výšivku a krajku.
Čepec na Frýdecko-Místecku:
V poslední fázi nošení krojů – na konci 19. století – byl nejoblíbenější takzvaný krajkový čepec. Býval síťovaný nebo háčkovaný a doplňovala ho lepší krajka nad čelem. Její umístění a tvar se lišily podle regionu: v okolí Frýdku a Místku se nosila těsně nad čelem, blíže k Těšínu přímo přes čelo a kolem Frenštátu pod Radhoštěm byla typická krajka se zoubky. Čepec se zavazoval tkaničkami za ušima pod vlasy, které byly svázané v týlu. Navrch se pak většinou uvazoval ještě šátek. Ženy si čepce často vyráběly samy, ale ozdobnou přední krajku si raději kupovaly. Na její výrobu se specializovaly buď mladé dívky, které si tak vydělávaly na věno, nebo ženy s handicapem, které kvůli svému zdravotnímu stavu nemohly těžce pracovat v hospodářství.
Valašské čepce a dole je chodský čepec, zvaný koláč
