Když se tak klenutou jizbou, kterou od několika let obývám, rozestírají podvečerní stíny, a před mým oknem dvaačtyřicetiletý ořech se ani nehýbe, když venku ticho, obloha plna mlh, s nichž trousí se znenáhla sníh, když v kamnech popraskují plameny a na protější stěně obrážejí se nejsmělejšími křivolačkami — pokaždé se mi zdá, jako by s těmi krouživými jazýčky na stěně oblétalo hlavu mou dávno uplynulé mládí s veškerým půvabem nejmilejších vzpomínek, obrázek se střídá s obrázkem, od některého se nechce oku ani odloučiti, a ruka by ho tak ráda zachytila. Škoda, že zmizí rychleji než na klenbě plamének, a že zapadá v nezměrnou hloubku minulosti, která se už nikdy — nikdy více nevrátí.
Je po páté hodině ranní. Ze Svatomartinského kostelíčka rozléhá se ztichlou naší dědinkou klekání. Venku je všechno bílé, ještě prý se poprašuje. Ale na roráty půjdeme přece. Půjdeme, i kdyby šidla padala, »Vstávej — slyšíš — jářku!« Jak bych neslyšel! Vždyť jsem se probouzel každou chvilku a naslouchal pozorně, zdali už nezvoní. Ale dosud všude ticho, a ještě nekokrhají ani kohouti. Bylo tu starostí, abych nezaspal. A potom bych neslyšel! Však mi do dneška zní v uších drahý, nezapomenutelný hlas, ač několik let již tomu, co umlkl na věky.
