Vyprávění o rodu dědičných svobodných myslivců Frejků v Outěchovicích a o světě kolem nich.
Když přichází mladý květen, silák zpitý všemi mízami a šťávami života, když dobalcuje tetřev u Planiště, když pole se opile dmou životem v podvečerním proudění rosy od Kamenného vrchu až k Březí, k Roštěpu a pod Chýšku, je ta podivuhodná noc. Filipojakubská.
Co je plátno panu učiteli Nymburskému, jindy tak usměvavému labužníku a vzrušenému lovci raků po okolních potocích, co plátno hodnému panu učiteli Ambrožovi, že ve škole ten den bouří proti pověře pálení čarodějnic, která je prý hanbou pro celý kraj. Všechny děti, celá škola od největších po nejmenší, jdou ze škamen rovnou do lesů, brodí se lesy, lámou větve, vyvracejí pařízky a slabé soušky, ty nejmenší svazují do provázků a pásků chrasť a praskačku, obtíženi jako soumaři dotáhnou všechno na pastviště nad vesnicí, a sotva zaběhnou na trochu jídla domů, už jdou zas. Pepík Bartáčků a Siegert a chlapci Hlinákovi a Karel Kopečků a Jeník Hrubáčků a Matěj Koubíků a Pepík či Karel Podrackejch, a jak se jen všichni jmenují, přinášejí z domovů hromadu smolnic, hrnce plné nasbírané smůly, a to hlavní: staré kolo, které dnes bude nejvzácnější; rozkazovačně shazují své poklady holkám do opatrování a alou znova do lesa!
Plení a lámou, jdou do olšiny, brodí se do Hanousky, zaútočí na Hažla, jen všechno kapradiniště dnes bázlivě v pověře obejdou, rvou se do krve s lesem o kusy dřeva, s prvním šerem jsou odvážnější, urputnější, posedlejší — a na pastvišti se už kupí celá hora suchého pálení. Stmívá se. Ale když ponůcka odhoukala svou první stráž, když okna chaloupek a statků pohasla, vesnice neztichla jako jindy. Něco tam vře.
Psi štěkají zdola až nahoru po všech dvorcích, u křížku se objevuje první shluk postav, druhý a jiný a jiný, celá vesnice se vyrojila na pastvinu na vrchu, přitahována ohněm, který rozžali chlapci. Ale v dětských rukou to byl jen dráždivý oheň křiků, halekání a volání, ten pravý duch ohně teprve vystoupí ze tmy.
Přijdou mládenci, a ještě ty vítají děti halasem radosti, ale znenáhla se stahují na jednu stranu ohně, protože v tlumech přicházejí nevěsty ze vsi. Jdou v objetí, neklidně, a přece jako by se nic nechystalo, ještě se smějí, vesele se nahýbají k sobě, ale s nimi, s jejich těly toužícími po mužích, vstoupí do kruhu světla u ohně nové vzrušení, nepojmenovatelné a silné jako oheň dnešní noci filipojakubské.
Ticho. Oči se lesknou v ohni, který roste, přeskakuje z větve na větev, je jako dravý noční pták, neklidně se otřásá, sklání se, zas rozepne křídla, přenese se, vzlétá, krouží ve větru, rozsévá do dálky vějíře jisker a oči všech krouží s ním, odlétají a zase se vracejí, plamen k nim hovoří neklidnou řečí podivné dnešní noci, opíjí je a svírá do stále těsnějšího kruhu. Starci sedí přímo u ohně a jejich dech zachycuje van nocí jiných a dávných, v nichž se míhají bílá dívčí těla ve vlhkém lesním mechu, staré ženy sklopily pohledy do hloubi ohně, v jehož květech odplývá stáří jako v kouzelné řece, a chlapci ve smíchu, který cosi skrývá, neklidně se zahlíží na dívky, které už nesnesly ticho a vlastní vzrušení a daly se do zpěvu.
Nocí se nese píseň. Kolébá se na křídlech ohně-horyjáku, ohně mohutného, strašného a sladkého, ohnivého sloupu, který všem svírá srdce, letí z polí opojených úrodou k lesům a nese se a spojuje se s ohňovými písněmi na protějších kopcích, jimiž je vyzdoben jako rozvitými nočními kyticemi celý kraj. Dívky se rozezpívají:
Ta stražišťská hora mezi horama,
vzpomeň si má milá, co jsi mi dala!
Dala, dala, dala jsem vyšívaný harasem,
pěknej bílej šátek s tulipánama.
Píseň dozní a neuleví podivné tísni. Z dívčích hrdel se vykolébá jiná, stejně táhlá, stejně milostná, stejně vábící, stejně horoucí:
Hořela lípa, hořela,
pod ní panenka ležela,
jiskřičky na ni padaly,
mládenci pro ni plakali . . .
Letí! Čarodějnice letí! Prudce vrhané smolnice a smolou napojená košťata kreslí vzduchem tajuplné křivky, čarodějné a zaklínací. Kouzla ticha a kolébavých písní se mávnutím ruky změnila v kouzla křiků, halasů, volání, smíchu, jekotu, ryku. Nebude prý bez neštěstí člověk, který hodí první smolnici, zaklínající čarodějnice, a dnes to byl přespolní Koval, nedávno ženatý nový hospodář, který však ještě chodí s chasou, zatímco jeho pěkná žena se čeká do kouta. A také první bere namátkou mladé selky i děvčata, ve zpěvu, který zdivočel a rozesmál se, splétá kruh, tančí kolem horyjáku, za ním druzí chlapci, žárliví na jeho lehkost, s kterou k sobě připoutává pohledy všech ženských. A dokola, tančit a výskat a zpívat a smát se a bouřit a žárlit a milovat a zrazovat! Ženská těla podklesávají do náručí chlapcům a zase jim unikají, ruce se tisknou a vytrhují, těla se rozpalují a rozdychťují, chlapci už ověnčili chvojím velké kolo, polili je smolou, zapalují — a celá vesnice se hne s ním, hoši je udržují v rovnováze hořícími větvemi, děvčata běží po stranách, ohlížejíce se po svých mládencích:
Z pykánu, čarodenice, z pykánu!
Z pykánu, z pykánu ven!
Nebo ti dám černým kamenem!
Křik a volání roste, chraptí ozvěnou, rozdírá tmu, psi štěkají na svých vyhlídkách, celá vesnice vyhání ze vsi čarodějnice, ženouc hořící kolo do hlubokého lomu. Kdysi, když v tato pustá místa nedosahovala ves, tehdy ještě ohrazená bahništěm a malým násypem, bývala snad do kola vpletená podoba ženy, z níž dnes už na něm zbyla jen hrst slámy a několik fáborů a trocha kapradí. A snad ještě hlouběji v minulosti byla v kolo vpletená někdy i skutečná ženská postava ubožačky, podezřelé z čárů, vesnicí utlučená a rozlámaná troska lidského těla — jak jinak si vysvětlit dravost a krutost, která stíhá obyčejné, smolou zalité a hořící kolo, odsouzené ke zkáze na dně lomu? To bylo tehdy, když vesnice ještě měla moc sama soudit svoje hrdelní pře, jako si udržovala právo k upálení mladé ženy, která spala s cizími muži. Dnes z toho zbyla také jen píseň, jistě po lidské věky obměňovaná a krášlená, kterou opakují děvčata dole u lomu:
Hořela lípa, hořela,
pod ní panenka ležela. . .
Ano, to všecko bylo tenkrát, když Stražiště bylo ještě ozbrojeným místem chmurných stráží, které zapalovaly poplašné ohně, že se blíží nepřítel, když Outěchovice byly napolo hrazenou vesničkou, shrnutou v kruh a val někde v místech staré myslivny a Slabochova statku. Když kolem byl jenom les, mokřina, bahniště a skrovné kousky polí, když Boruta hrozil v noci chýším a vlk, jelen, medvěd a divoký kanec ohrožovali chudé zboží lidí, kteří zapalovali horyjáky (velký klobouk) na oběť svým prostým bohům strachu a o slunovratu v kolo vplétali a upalovali čarodějnice v pustinách Kamenného vrchu, posedlí krví a zlatým kapradím a půlnočními hady se zlatými korunami na hlavě.
Zítra jako vymytí dnešní lázní půjdou všichni po své práci, radostně pozdraví pana faráře, ale dnes, ve filipojakubské noci, se v nich vzbouřila dávná pohanská krev k zásnubám a dlouho do noci budou vykřikovat panny v náručí nelítostných milenců ve vřesovištích a v kraji pasek.
kniha: Outěchovice - vyprávění o rodu dědičných svobodných myslivců Frejků v Outěchovicích a o světě kolem nich. str 107
autor: Jiří Frejka (6. dubna 1904 Útěchovice pod Stražištěm – 27. října 1952 Praha, sebevražda) byl český režisér, divadelní teoretik a pedagog, jedna z nejvýznamnějších osobností české meziválečné divadelní avantgardy.
vyobrazení: obraz, Zdenka Braunerová (1858, Praha – 1934, Praha)
