Podle starých tradic rozděluje tato noc temnou a světlou část roku.
Filipojakubská noc, která svou moc otevírá večer 30.4. má svůj název podle jmen dvou apoštolů, jejichž svátek se původně slavil 1. května. V roce 1955 však jejich svátek církev přesunula na 3. květen. Této magické noci se někdy říká i Valpuržina a to podle světice jménem Walburga, proto se leckdo domnívá, že Valpurga byla snad nějaká čarodějnice, ale opak je pravdou. Valpurga, správně sv. Walburga byla světice.
Lidé odpradávna věřili, že filipojakubskou nocí končí nadvláda zla a temna, že vše staré a zlé bylo vyhnáno, očištěno nebo spáleno. Život vítězí nad smrtí, dobré síly nad těmi špatnými a přichází ta slunečná, světlá část roku, kdy příroda nabývá té největší plodivé síly. Odpradávna to byla také noc ohňů a milostných rituálů. Chlapci například nechávali svým vyvoleným květiny před domem. Z těchto zvyků se pak vyvinulo stavění májky na první květnový den.
Původ vzniku názvu "pálení čarodějnic"
Pověra říká, že se čarodějnice v tuto noc slétají na jeden ze svých srazů. Původní pohanské zvyky se postupně proměnily v rituály, které měly chránit lidi před jejich silami. Jedním z nich bylo zapalování ohňů na kopcích, aby dým zahnal čarodějnice co nejdále od lidských obydlí. Později se rozšířil zvyk, při němž mladíci vyhazovali hořící košťata vysoko k nebi, aby srazili k zemi případnou letící čarodějnici. Odtud také pochází název „pálení čarodějnic“.
Není náhodou, že se právě koště stalo jedním z hlavních symbolů čarodějnic. Od pradávna nesloužilo jen k zametání, ale také jako magický a rituální předmět spojený s duchovní očistou. Věřilo se, že na koštěti ulpívají nečisté a zlé síly, a proto se v lidové fantazii tento obyčejný, ušpiněný nástroj proměnil v ideální dopravní prostředek zlých čarodějnic. Zbytky starých ometených košťat se proto během roku schovávaly, aby se jejich spálením nahromaděné zlo zničilo. Roztočené hořící koště symbolizovalo slunce a vyhozené do výšky mělo podpořit růst obilí. Na západní Moravě mladíci uvazovali na ráhno hrnec naplněný loučí a kolomazí. Zapálili jej zespodu malým otvorem, běhali s ním po kopcích a vykuřovali čarodějnice. Často však šlo také o zábavu a soutěžení, kdo vyhodí zapálené koště nejvýš.
Proč uměly čarodějnice létat:
Podle lidové víry byla právě tato noc hlavním dnem roku, kdy se projevovala činnost čarodějnic. Strach z čarodějnic byl mezi lidem velmi dlouho. Obecně se věřilo, že ďábel, odvěký nepřítel člověka, je pouze duchem a povolnými nástroji pro jeho zlo jsou čarodějnice. Tyto ženy pak ničily lidský majetek, vyvolávaly bouře, povodně a krupobití, přiváděly na lid zhoubné nemoci a zkrátka prováděly jen samé škody a nepříjemnosti. K tomu všemu jim měl ďábel poskytovat potřebné návody a propůjčovat jim moc, aby se mohly libovolně proměňovat ve zvířata a další různé věci. Dokonce když se tyto ženštiny potřely kouzelnou mastí, mohly se projíždět vzduchem na košťatech, vidlích, pohrabáčích atd. To vše byly věci, které naháněly ostatním lidem hrůzu, a proto se báli čarodějnic právě tak, jako samotného čerta. Nemůžeme se proto divit, že hledali prostředky, kterými by se mohli bránit. Nejlepší obranou bylo, když objevenou čarodějnici daly na pospas plamenům. Však ještě v druhé polovině XVIII. století byly zapalovány hranice, na nichž v krutých bolestech umíraly ženy, jimiž bylo za vinu kladeno čarodějnictví.
Jak naši předci bránili vstupu čarodějnic do domu:
Během času vznikly desítky různých jednoduchých pověrčivých praktik, jak čarodějnicím zabránit vstupu do domu a chlévů a tak, když se se poslední soumrak dubnového dne skláněl nad vesnicí bylo kolem jednotlivých stavení velmi živo. Hospodáři, čeládka např. přinášeli narýpané drny a kladli je hlavně před chlévy a stáje, aby do nich nemohly čarodějnice vejít a dobytku uškodit. Podle lidové víry musely totiž čarodějnice nejprve spočítat stébla trávy, na drnech rostoucí, aby mohly započít se svým dílem, a protože stébel bylo mnoho marnily počítáním svůj drahocenný čas a s blížícím jitrem 1. května slábla jejich moc. Proto čím více bylo drnů, tím lépe pro hospodářství.
Lidé také věřili, že čarodějnicím vadí hluk, a proto mužská chasa nezahálela a práskala bičem. Nejčastěji odešla na nejbližší křižovatku, aby tam na rozcestí, která bývala shromaždištěm čarodějnic působila, pokud možno největší hluk a hřmot. Někdy se tam i střílelo.
Jinde zase zapichovali pruty a pichlavé trní do hnojiště, před vchody chlévů, stájí a svých obydlí a věřili, že tudy čarodějnice neprojdou. Hospodář vykropil celé stavení a okolí svěcenou vodou, na dveře kreslili tři křížky svěcenou vodou. Jinde na dveře upevňovali požehnané větvičky z Květné neděle, na vrata a na zem malovali kruhy a křížky.
Někde sypali před chlévy řezanku, písek nebo rozhazovali smetí, před chlév se kladla otep slámy, a to vše proto, aby čarodějnice musela dlouze počítat.
Když takto bylo stavení zajištěno a dobytek proti čarování zajištěn, mládež sebrala košťata a šla za ves „pálit“ čarodějnice. K tomu cíli byla vybírána místa vyvýšená. Tam byla košťata zapálená a vyhazována do výše, při čemž se prováděly různé reje. Jasně planoucí osmolená košťata pak zaháněla čarodějnice.
Mnohde si již během noci mládenci v lese vyhlédli pěknou břízku, kterou po půlnoci nebo na druhý den ráno uřezali. Ze zdola, až po korunu ji hladce oklestili, věnci, kvítím, pestrými stužkami a červenými hedvábnými šátky ji vystrojili a pak na návsi ji doprostřed postavili. Také každá zachovalá poctivá dívka dostala svou májku, kterou ji před dům postavil její milenec, buď pod okna nebo na dvoře...
Jedna pověra na závěr: Jak se dala změnit voda na víno
O půlnoci, před sv. Filipem a Jakubem, kdy duchové mají moc škodit, může prý ten, kdo má květ z kapradí nabrat sobě vody odkudkoli a v libovolném množství a ta se mu proměnila v nejlepší víno.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1898, Český lid: Karel Pejml, Fr. Bartoš
Naše tradice: Pálení čarodějnic, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
