U nás doma panovalo přísné katolictví, držené hlavně naší nábožnou maminkou, která měla duši, jaksi ještě goticky, stále obrácenou ke světům nadzemským a posmrtným.
Po celý rok v pátek se v naší rodině nejedlo maso, jen pro otce bylo vařeno, ale v postě ani otec v pátek masa nedostal a v poslední tři dny pašijového týdne byl zachováván plný půst. Nebylo však tak zle; na Veliký pátek byla ryba a na Zelený čtvrtek v zeleném špenátu na stůl přišla žabí stehýnka, která dodával Tonda Husar, u zprávy obce pokládaný za místního pobudu, avšak v očích hlavy obce, (kterou byl v tom čase náš otec), člověk nadmíru užitečný zejména jako lovec raků a dvorní náš dodavatel, když byla doba těchto labužných živočichů. Starosti hospodyně soustřeďovaly se tak nejvíce k obědu sobotnímu, ale to už se nějak nakonec protlouklo, když večer po skončení procesí předložen mohl býti pečený velikonoční beránek.
Otec z osobní záliby každoročně zúčastnil se v kostele „hodinek“, ve středu, čtvrtek a pátek odpoledne před Velikonoci konaných; byl dobrý latinář a rád si lamentace proroka Jeremiáše pozpíval ve sboru, z kůru odpovídajícím kněžím u oltáře.
Jako kluci byli jsme též vždy po celé tři dny přítomni tomuto hádání (církevní nápovědi a odpovědi v nesrozumitelné řeči dělaly na nás takový dojem), nikoli jistě z úcty k filosofické poesii starozákonní, ale proto, abychom byli na místě, až pan děkan po skončení lamentace na stupních oltáře poklekne a třikrát zaklepá tu klíčem. Nedočkavost, netrpělivost už byla veliká; co chvíli některý temperamentnější čekatel tohoto znamení, nedovedl se už ovládnouti, zaskřípí, zavrzl řehtačkou.
Konečně tedy: Klep! Klep! Klep! A jako roj divochů puštěných na svobodu řítila se tlačenice dětí kostelem za ohlušující hudby provozované řehtačkami a klapačkami, a z kostela ven. Starý pan děkan, obrácen od oltáře, smál se srdečně té indiánské vřavě svých malých oveček, na kterou se nesmírně také těšil už dávno sám, až jí rozpoutá klíčem od železem pobitých dveří sakristie, velikým a těžkým jako od nebeských bran.
Pekelně lomozící dav oběhl kostel, oběhl náměstí a celým městem proletěl. Když pak zvony umlkly a z věže kostelní nerozlévaly se po městě jejich velebné zvuky, převzala tato samovolně se srotivší armáda jejich funkci a „zvonila“ poledne i klekání. Odedávna privilej hochů, ženská otázka tenkráte nijak ještě hrozivě do věcí nezasahovala a běda děvčátku, kterému by se bylo zachtělo bráti podílu na tomto kulturním díle.
Okamžik, kdy zvony odlétaly, na Zelený čtvrtek ráno, vyčkávali jsme doma u maminky. Otec byl v kostele jako přední místní funkcionář. Maminka seděla u okna, kam slyšeti byly dobře varhany i zpěv z kostela a modlila se z knížek svých modlících; v kostele bylo jí příliš hlučno při takových slavnostních a representačních mších. Chodila do kostela jenom na ranní, kdy tam bylo sice také dost také lidí, ale jenom lid prostý tu byl, který jí nepřekážel, žádné honorace, žádné panstvo. Jak vzali za zvon, vstala a pokřižovala se maminka. Ty zvuky našich krásných, starých zvonů kostelních jsme tak dobře znali, ale nikdy nezdály se nám tak velebné, tak hluboce posvátné jako v tomto okamžiku.
Vždyť ulétají! Pryč ulétají, jak nám vyprávěla naše maminka, kamsi do daleka naše drahé zvony a opravdu, jako by se vzdalovaly, zdálo se naší dětské fantasii, že slábnou a tlumí se jejich tóny až umlkly. Jen jako by chvíli ještě štkaly, úpěly, vyznívalo chvění jejich srdcí nedotýkajících se již v úderu kovových litin, aby zněl plný tón. Už jen jako let ptáků bylo slyšeti . . .
„Uletěly naše zvony,“ řekla pohnuta vroucně naše maminka a s dechem zatajeným naslouchali jsme její legendě o těch zvonech uletěvších ke hrobu Spasitele, aby s ostatními křesťanskými zvony celého světa pozdraviti mohly Jeho slavné Zmrtvýchvstání.
Na Bílou sobotu přiletěly zvony zase zpět. Ačkoli návratem tím skončila naše divoká nevázaná vláda řehtačková, radovali jsme se z toho, a jak jsme loučili se, tak jsme s maminkou naší vítali se s našimi drahými zvony. O vzkříšení večer již hlaholily zase všechny v báječně sladěném, k srdci tak dojemně mluvícím souzvuku.
napsal Fr. Herites
zdroj: archiv Antonín ViK, autor: Fr. Herites (1851 - 1929), časopis Máj, 1912, č. 27-28, 29.3.
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
