Pověst o odlétání zvonů do Říma je všeobecně známá. Vždy na Zelený čtvrtek při slavnostní mši naposledy znějí varhany a po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) zvony umlkají a odlétají do Říma, kde jim za věrné služby požehná svatý otec (papež). Zvony mlčí až do vigilie Vzkříšení (tzv. půst uší), aby se po modlitbě Gloria opět radostně rozezněly a připravily lid na velikonoční zázrak – Vzkříšení Ježíše Krista.
Mlčení zvonů ve dnech velikonočního tridua sahá až do doby Karla Velikého. Když se naposledy zvonilo všemi zvony, lidé vyšli do zahrad a třásli stromy, aby se hojně urodilo. Cinkali penězi, aby se jich držely. Nastávající doba klidu a ticha se promítla i do domácností: od hodin se odstraňovalo závaží a na Valašsku se dokonce sundávaly zvonce ovcím na pastvě. Zapovězený zvuk zvonů a zvonků byl nahrazen dřevěnými klepači nebo řehtačkami, jejichž zvuk prý vyhání nečisté síly z domů a stavení. Těmito zvuky se svolávali i lidé k bohoslužbám, a to v době, až do sobotního večera.
Někdy se tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu – veliké české zvony, které již po léta slouží jako stráž. V tomto průvodu se objevují i někteří podivní hosté – zvonový kov se totiž ani při rozlití nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piavě postrádali o velikonoční noci svá děla.
Kudy přesně zvony letí a jak překonávají Alpy, není známo, jsou ale na tomto letu neúnavní – není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pověst ze slovenské Levoči vypráví, že levočský zvon dokonce celou cestu nesl s sebou i studenta, který chtěl vidět Řím. Pokud by některý zvon neodlétl, přineslo by to obci neštěstí.
Když zvony doletí, papež jim požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu po Gloria se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když hospodyně při tomto zvonění zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.
- Kvůli zoufalému činu Jidáše naši předci místy v den zrady a den oběšení odstraňovali provazy v hospodářstvích i chrámech… nezvonilo se, protože nebylo lano, což dětem vysvětlovali jako zvony “odletěly".
- Ráno v 9 hodin přestane se zvoniti, zaváží se srdce zvonům a na znamení smutku ohlašuje se čas do kostela řehtáním. Při posledním zvonění klepou si místy na kapsy, aby měli hojně peněz po celý rok. (Prásek.) Místy zahrabou při posledním zvonění několik krejcarů pod strom a věří, že najdou na tom místě za tři roky poklad. (Nová Рaka)
- Od hodin se odstraňuje váha a zavěšuje se až na Bílou sobotu, aby byl v domě naprostý pokoj. (Slezsko)
Pověst z období vlády Fridricha Falckého:
Kvůli jeho roční vládě (1619-1620) byl Fridrich známý jako "zimní král". Z doby jeho panování se dochovala tato pověst: Protestanti chtěli na posměch katolíkům rozeznít na Velký pátek zvony ve věži katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Zvony však ztěžkly tak, že je nedokázali rozhoupat. Ze vzteku proto zamkli věž, aby katolíci nemohli zvonit na Bílou sobotu. Navzdory tomu, že dveře zůstaly uzavřené, se však zvony na Vzkříšení rozezněly samy od sebe.
Zvyk plný rámusu popsal v roce 1930 Antonín Václavík:
Jakmile se na Zelený čtvrtek "zavázaly" zvony při gloria, počaly se místo nich ozývati dřevěné nástroje. Velcí mají ještě dnes "tragaře" s jedním nebo dvěma koly, menší nosí pod paží "valchy", které klikou natáčejí, jiní "hrkáfky", jimiž volně ve vzduchu vrtí, slabší mají klepače a nejmenší pomalované "hrkávečky", "žabidery" zvané. V tomto pořadí nástrojů také obchází mládež celou vesnici a svým chřestěním zastává zvony. Je to pro "ogary" zvláštní vzrušení, a aby ráno o čtvrté hodině nezaspali klekání, spávají často kamarádi společně."
zdroj: knižní archív Antonín ViK
