O velikonočním týdnu na našem venkově – Zelený čtvrtek - vyprávění z časů dávných a nedávných II. (l.p. 1893)
Pojďme se nyní blíže podívat, jaké stopy dávných časů se v našich Velikonocích dochovaly a jakým pověrám věřili staři hospodáři i naše prababičky. Dny předcházející Zelenému čtvrtku jsou především dobou příprav na nadcházející svátky a samy o sobě se nevyznačují ničím neobvyklým. O to usilovněji se však pracuje v domě i na poli, aby bylo vše včas hotovo a lidé si o svátcích mohli dopřát zasloužený klid a pohodlí.
Název Zelený čtvrtek je stejně nápadný jako záhadný. Předpokládá se, že přívlastek „zelený“ pochází z dob přísného půstu, kdy se po vzoru starých židovských zvyků jedly pouze byliny a zelenina. Lidové zvyky a pověry však naznačují, že pro naše předky měl tento den hlubší, předkřesťanský význam. U pohanských národů byl čtvrtek zasvěcen bohu hromu – u Polabských Slovanů to byl mocný Perun. Právě Zelený čtvrtek byl pravděpodobně hlavním Perunovým svátkem jara, což dokládají dodnes dochované obyčeje spojené s ochranou před bouřemi. Například hospodyně měly v tento den koupit nové koště, aniž by o jeho ceně smlouvaly. Tím pak vymetly celý dům a smetí spálily v ohništi – to mělo stavení po celý rok chránit před bleskem i nečistotami. Ze stejného důvodu se nechávalo světit vejce snesené právě na Zelený čtvrtek; poté se přehodilo přes střechu a zakopalo v místě dopadu. Tento den byl také ideální pro setí hrachu, rostliny zasvěcené právě Perunovi. Na jeho zrnech lidé spatřovali znamení podobná kalichu, v nichž se dříve hledala podoba Perunova kyje. Ač jde dnes spíše o domněnky, tyto zvyky nám připomínají, jak úzce byli naši předkové spjati s přírodou a jejími silami.
Časně ráno na Zelený čtvrtek prováděl hospodář rituály pro zajištění čisté vody a zdraví zvířat. Do studny házel kousek chleba nebo housky s medem, aby byla voda hojná, dobrá a bez nežádoucího hmyzu či žab. Kousek pečiva s medem dostával také dobytek jako ochranu před vším jedovatým. Stejný „lék“ požívali na lačný žaludek i sami domácí – věřili, že je ochrání nejen před uštknutím zmijí či bodnutím štíra, ale i před dotěrným hmyzem a blechami. Boj proti těmto „hostům bez kostí“, jak se blechám přezdívalo, měly na starosti ženy. Vyháněly je ze světnic, podlah i postelí šleháním klokočovým proutkem, který byl posvěcen na Květnou neděli, za doprovodu říkadla: „Ven, hosti bez kostí!“
Zvláštní péče se dostávalo i holubům, aby se drželi u stavení a nikdo je neodlákal. Hospodář nasypal na dvoře pšenici a obětoval dvě holoubátka – nejprve samečka, poté samičku. Jejich krví pak pokropil připravené zrní a dohlížel na to, aby ostatní holubi všechnu pšenici sezobali. Takto „zapečetění“ holubi se pak netoulali a nebylo možné je od hospodáře odloudit.
Jakmile kněz při mši zazpívá Gloria, kostelní zvony zahlaholí naposledy a na znamení smutku umlkají. Jejich úkol, oznamovat poledne i ranní a večerní klekání (Ave) přebírají chlapci, kteří se na tuto chvíli dlouho těšili. Už dávno před polednem se náves i prostranství před kostelem plní vzrušeným křikem a hlukem dřevěných nástrojů. „Trakaře“, „kocouři“, řehtačky a klapačky se mísí v nezkrocenou směsici zvuků. Ve chvíli, kdy se stín staré lípy u kostela zkrátí na minimum, hluk utichne a chlapci se pod vedením nejstaršího školáka řadí do průvodu. Jako první vyrážejí „trakařníci“, jejichž stroje působí největší lomoz, za nimi klusají hoši s klapačkami a nakonec se přidává i batolící se drobotina, která nadšeně napodobuje ty starší. Průvod projde celou vesnicí od horního konce k dolnímu, až se nakonec všichni shromáždí u kříže na návsi, kde nahlas odříkají modlitbu Anděl Páně. Večer se pak chlapci nezřídka vydávají i k odlehlým samotám za vsí – čím dále je jejich řehtání slyšet, tím větší slávy se jim mezi sousedy dostane.
Hned ráno, jakmile skončí mše, mají chlapci ve vsi ještě jinou, neméně hlučnou zábavu. Jen co vyběhnou z kostelních dveří, rozprchnou se po všech koutech a společně „honí Jidáše“. S vervou pobíhají ulicemi a provolávají, co jim hrdlo stačí, aby symbolicky potrestali biblického zrádce:
Ó, Jidáši nevěrný, co jsi učinil,
žes svého mistra Židům prozradil?
Musíš za to šlapat bláto, co nejvíce do čepice.
My Jidáše honíme, klekání zvoníme, Kyrie eleison!
V některých krajích, například na Jindřichohradecku, se „honění Jidáše“ neobešlo bez koledování. Chlapci se svými klapačkami a řehtačkami vběhli přímo do domů, aby si vyprosili skrovnou výslužku. Pokud se mezi nimi objevil zrzavý hoch, jeho osud byl pro ten den zpečetěn – musel představovat samotného Jidáše a ostatní ho pak honili až do úplného vysílení. Zatímco někde se tato tradice odbývala už o Škaredé středě, častěji se Jidáš honil právě na Zelený čtvrtek nebo Velký pátek.
Právě Zelený čtvrtek byl také dnem, kdy se poprvé ochutnávalo velikonoční pečivo. Na vesnickém stole by vám nabídli jidášky nebo „dolky podpopelné“ – placky bohatě potřené rozředěným medem. Peklo se jich vždy hodně, aby tato sladká a ochranná pochoutka zbyla i na následující postní den.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, 1893
vyobrazení: pohlednice
