Ze vzpomínek na život ve vesnické škole: Přípravy a pouť po sv. Jakubu větším (25.7. kolem roku 1860)
Některé dny v roce byly u nás zvláště slavnostní, a celý rok jsme se na ně těšili. Mezi ně patřila pouť v neděli po sv. Jakubu větším. Již před tím byla stará škola celá vybílená a vymytá, takže čistotou se jen leskla.
Před poutí samou objevila se u nás teta Marie, matčina mladší sestra, provdaná za mistra krejčovského a pomáhala nám připravovat drůbež na druhý den. Odpoledne přišli první poslové s koláči; z každého zámožnějšího domu přišel někdo se vzkazem: „Teta, maminka jich pozdravuje a posílá koláče.“ (Každá dospělá žena se oslovovala slovem „teta“. Pánům a sousedům z městečka se onikalo, ostatním vykalo.) Koláčů jsme dostali tolik, že jsme jich sami ani napekli, jen několik v troubě, aby na stůl bylo pro hosty něco lepšího. K večeru pak přivezl „pomahač“ z pivovaru vědro (56,6 l) piva, jež se uložilo „v lochu“ (ve sklepě) a mokrými hadry obložilo.
O pouti samé hned ráno se již peklo a smažilo a poněvadž plotna v obytné světnici nestačila, bylo vaření přeloženo i do černé kuchyně. Zároveň byl ze světnice vystěhován nábytek do velké školy, a prostíráno na roztahovací stůl, který když byl sestaven; sahal ode dveří až k protějšímu oknu. Brzy po ranní mši začali se scházet hosté, vesměs okolní učitelé, kteří se dostavili v plném počtu. Shromáždění učitelé se odebrali „na velkou“ do kostela, kázání si obyčejně ušetřili a účinkovali „při figurálce“, mši, při níž vedle zpěvu a varhan se hrálo na všechny, možné nástroje, která se o mši dávala. Byli vesměs dobří hudebníci. Po mši se vrátili do školy. Pomocník Brázda ještě honem narazil vědro piva a odešel na faru, kde toho dne bylo jeho úkolem, krájeti drůbež a nositi jídla a pivo na stůl. Toho dne byla na faře veliká hostina, jíž se zúčastnili faráři a někteří kaplani zblízka i z dalekého okolí, zvláště takoví, kteří byli známi jako veselí patroni.
„Páni bratři“, jak si učitelé dříve místo nynějšího „kolega“ říkali byli shromáždění ve škole. Rozestavili se při stole a každý pro sebe vykonal krátkou modlitbu, popřáli si dobrého chutnání a dali se s chutí do jídla. Toho bylo hodně druhů a dost, zvláště pečeně a drůbeže; sešlo se toho do školy k tomu dni ze všech stran veliké množství. Nakonec přišly koláče, ale těch se hosté obyčejně nedotkli a drželi se piva. Koláče si pak odnášeli s ostatní výsluhou až při odchodu domů. Hovory bývaly při obědě zpočátku vážné, majíce za předmět školu a kostel, po obědě postupem času přecházely v žert, a nakonec v bujné veselí.
Děti do světnice nesměly; pro nás byl ustrojen zvláštní oběd v malé škole. Dostali jsme sice od každého jídla po kousku, ale pivo žádné. Každou chvilku vyběhli jsme do předsíně a naslouchali veselému smíchu pánů bratří. Bylo nám podivno, že nejvíc se smáli, když vypravoval něco tatínek; jindy tak vážný, byl o pouti samo veselí. Byl znám jako výborný vypravěč a nejjednodušší příhody líčil s takovým humorem, že každého pobavily. Rád vypravoval ze svých pomocnických zkušeností, které zažil zvláště v Kolovči. Zábava nikdy nevybočila z mezí slušnosti a sprostá nebo dvojsmyslná slova se nepoužívala.
Druhého dne po pouti byl v městečku výroční trh. Ten býval tehda velmi rušný a ve škole se slavil jako svátek. Do školy přišli stankovští muzikanti, kteří o pouti učinkovali na kůru a pak po odpoledním požehnání až do rána druhého dne hráli k tanci. Byli sice hodně ospalí, ale to nevadilo, aby nedojedli, co zbylo po pánech bratrech a vědra nevyprázdnili do poslední kapky.
autor: František Wenig (1849, Staňko, Horšovský Týn – 1922, Praha), kniha vzpomínek na život ve vesnické škole – kolem roku 1860
z knihy: Obrázky ze staré školy, str. 132-136, vydáno l.p. 1917
vyobrazení: obraz, autor Oldřich Havsa (1889 - 1936)
