Den Všech Svatých hasne v mlhavém večeru. Po krajinách je pusto a mrtvo, na stromech líbá poslední záblesk zapadajícího slunce zbytky do ruda zežloutlého listí. Mlhy se plíží z lesů po lučinách a nad hladinou vod jsou jako bílá strašidla, studený a mrazivý vichr honí se vztekle po polích, tropící bezednou hru s poletujícím „babím létem“ a s chumáči zvadlého listí. Noc se sklání nad krajinou, v domech se rozžehují světla. Z věže kostelní hlubokými tóny zahlaholily zvony večerní píseň a za nimi zakvílel malý zvonek „umíráček“ k upomínce na dušičky zemřelých. Melancholicky nesou se zvuky po krajinách, až v dáli v hlubinách lesa umírají.
Matky vybíhají z chaloupek a svolávají dítka, po návsi ještě skotačící, k modlitbě večerní. Tam kolem starých stromů kaštanových, v jichž středu vzhůru pnou se „boží muka“, tam rojí se ještě celý zástup malých rozpustilců. Jaká to rozkoš, srážet těžkými kameny polorozpuklé kaštany z větví, na nichž chvěje se ve večerním větru žluté listí. Věru, kdyby matky nehrozily, že si pro neposlušné chlapce přijde klekánice, dali by si sotva tak snadno říci; avšak s tou škaredou, vyzáblou klekánicí, co odnáší pod plachetkou neposlušné děti, se přece nechtějí blíže seznámit. Ještě několikrát po sobě hodí, a když matky již poněkud důrazněji volají, klusají chlapci s kapsami, naplněnými kaštany, jeden po druhém k domovu.
Zvonek dozněl. — Po schodech vedoucí z věže duní těžké kroky, jejichž ohlas plaší netopýry, hnízdící v děrách pod starými krovy starožitné zvonice. Dveře u věže zavrzaly, klíč zarachotil a po hřbitově obkličující kostelík kráčí stezičkou kolem hrobů a kolem staré sešlé kostnice šedivý hrobník, jenž po nějaký čas též služby zvoníkovy zastává. Zakaleným zrakem pohleděl za zeď hřbitova, kde se černaly hroby samovrahů, setřel slzu z oka, a ubírá se nyní zvolna za ves ke své chaloupce, stojící na břehu rozsáhlého rybníka, kolem něhož táhnou se bažinaté lučiny ke tmavým lesům.
Zvolna kráčí hrobník, smutně hlavu kloní a s teskným pocitem vzpomíná na svou chorou dceru, která tichým šílenstvím stižena samotná doma dlí. Vzpomínka na neštěstí, jakéž sudičky usoudily dceři jeho, tíží starce jak balvan. Bylo to jeho dítě, jako vzácnou perlou dívkou nejkrásnější v celém okolí. . .
Přešla noc, druhého dne z rána modlil se lid v kostele, pálil za své zemřelé svíčičky, a když pak zástupy z kostela odcházely, stál hrobník, roně hořké slzy, nad nově vykopaným hrobem u zdi hřbitova, kam donesli za dva dny utopenou jeho dceru. „Dušičky ji zavedly!“ říkalo se pak dlouho o hrobníkové dcerušce. Stařeny vypravovaly to vnukům a dívkám o přástvách, a kdo v noci kolem hrobníkové chatrče kráčí, žehnává se křížem…
autor: Otakar Jedlička (1845, Hořiněves – 1883, Smiřice)
kniha: Novelety starší i novější, 1864 – 1881
vyobrazení: obraz, Zdenka Braunerová (1958, Praha – 1934, Praha), Po dešti
