Český rolník měl svou těžkou a namáhavou práci rád, neboť půda rodná byla dědictvím otců, kteří ji zrovna tak s nesmírnou láskou obdělávali jako on sám. Odtud prýštila jeho nezlomná energie, proto neznal únavy. Tak plynul rok za rokem, až se nachýlil čas, aby hospodář odešel na výměnek a své hospodářství odevzdal synovi. Protože lidé na venkově byli ve stáří odkázání na pomoc dětí, tak spolu uzavíral nově nastupující hospodář s končícím, tedy většinou otec se synem smlouvu o výminku nebo také výměnku či vejminku. Staršímu mělo být za odstoupení statku zaručeno zaopatření - ubytování a prostředky k slušnému živobytí. Výměnkář si při přepisu majetku vymínil např. užívání společné světnice, stravovat se u jeho stolu, to bylo u chudších hospodářů. U bohatších šlo o co nejširší „věcná břemena“, vymiňovali si např. užívání kusu pole, ustájení dobytka, stromy v zahradě a jejich výnos a popřípadě i zvláštní chaloupku k dožití. Vymiňovali si i naturální dávky, které jim pak sloužili k obživě.
Mnohdy ale nemohli při uzavírání smluv najít střední cestu, a tak se stávalo, že rodiče svými požadavky děti málem zruinovaly, nebo naopak požadavky měli tak malé a důvěřovali svým dětem, že málem umřeli hladem. Často šlo bohužel o bezcitnost a chamtivost dětí vůči výminkářům, kteří se snažili svým dětem navzdory ústrkům pořád pomáhat.
