Český rolník měl svou těžkou a namáhavou práci rád. Rodná půda pro něj byla posvátným dědictvím po otcích, kteří ji obdělávali se stejnou láskou jako on sám. Z tohoto vztahu čerpal energii a sílu překonávat únavu. Rok plynul za rokem, až nastal čas, aby hospodář odešel na odpočinek a předal statek synovi. Staří lidé na venkově byli odkázáni na pomoc svých dětí. Odcházející hospodář proto s nastupujícím hospodářem, nejčastěji otec se synem, uzavíral takzvanou výměnkářskou smlouvu. Předáním statku si chtěl zajistit bydlení a prostředky k slušnému dožití.
U chudších sedláků si výměnkář často vymínil jen užívání společné světnice a stravu u rodinného stolu. U bohatších hospodářů zahrnovala smlouva rozsáhlejší práva: staří rodiče si zajišťovali vlastní kousek pole, místo ve stáji pro svůj dobytek, úrodu z vybraných ovocných stromů v zahradě, nebo dokonce samostatnou chaloupku. Součástí dohod byly také pravidelné naturální dávky, které jim sloužily k obživě.
Poprvé byl princip výminku právně zakotven v občanském zákoníku v r. 1811. Zákoník vydaný císařem Františkem přitom šel do takových podrobností, jako bylo právo okna, okapu nebo trámu, právo na dešťovku, na průhon dobytka nebo na jeho pastvu… Platil až do vzniku nového občanského zákoníku v roce 1948. „Výměnek byl opravdu spíš právní vztah,“ říká historička Velková. Nový hospodář mohl své hospodářství prodat, mohlo případně po jeho smrti přejít na další dědice, výměnek však bývalému hospodáři zůstával dál. Proto si rodiče i vůči vlastním dětem do budoucnosti smluvně zajišťovali pokud možno nejširší práva. Později je totiž už nemohli měnit.
Mnohdy ale nemohli při uzavírání smluv najít střední cestu, a tak se stávalo, že rodiče svými požadavky děti málem zruinovaly, nebo naopak požadavky měli tak malé a důvěřovali svým dětem, že málem umřeli hladem. Často šlo bohužel o bezcitnost a chamtivost dětí vůči výminkářům, kteří se snažili svým dětem navzdory ústrkům pořád pomáhat.
Není ani třeba dál povídat, ukázka z Hálkova díla je dostatečně výmluvná:
"Manželé Lojkovi snad působili u lože nebožtíkova dojmem lidí lakotných. A křivdili bychom jim, kdybychom je za lakotné prohlásili. Byli lakotní jen ku svému vejminkáři, a tím měli nectnost snad tisícerých rodin našich. Vejminkář to byl nepřítel jejich majetku, to byl zrovna zloděj toho majetku. Že vejminkář a otec byli jedna osoba, to neumenšilo vejminkářovu vinu. Vejminkář otce zastřel, a Lojkovic viděli v otci vejminkáře. A jestliže vejminkář udělal jim někdy něco dobrého, - byla to jeho povinnost, být otcem; ale Lojkovic nesměli mu dělati nic dobrého, byl vejminkářem a vejminkáři se musí dělati vše na příkoř. A přece Lojkovi nebyli v tom ani o vlas horší než někteří jiní; pravím to s povzdechem, ale najdete Lojkovy dojista v každé druhé nebo třetí vesnici."
Autor: Václav Hálek, povídka „Na vejminku“
Další ukázka o těžkém životě výměnkářů je z díla:
Zvířátka a petrovští/Výměnkář, napsal V. Říha
Výměnkářům bývalo za roboty zle, jako by byli docela zbyteční lidé na světě, ale starému Pláteníkovi bylo nejhůř. Popustil zeťovi statek a nic si nevymínil, jen aby ho do smrti dobře chovali. Zeť však, jak se ujal statku, o tchána nedbal. Nechal ho sice bydlit v chalupě na výměnku, ale nic mu nedával. Pláteník byl už starý člověk, nadřel se v životě hodně a trochu peněz si uspořil, ale kampak to stačilo na živobytí! Nevděk ho mrzel; a když i dcera na něho škaredila a neposílala mu ani mléko a chléb k snídani, šel si postěžovat kamarádovi Ohnivcovi. Vyrostli spolu odmalička, ale Ohnivec byl opatrnější, však nesloužil darmo na vojně: statku se nevzdal, vládl jako hospodář, synové u něho pracovali. Vyslechl mlčky všecko, co mu Pláteník povídal, potom si pomalu zapálil a pravil: „Ta dubová truhla, kterou máš doma v síni, se mi odjakživa líbila, jak pěkně je vykládaná; dej mi ji a já ti pomohu.“ Pláteníkovi bylo líto, že kamarád žádá na něm zaplacení dřív, než mu posloužil, ale pomyslil si: Co konečně, proč bych mu truhlu nedal, však beztoho nemám co do ní! Dovezl mu ji kvečeru na trakaři. Ohnivec zkusil, zda zámek dobře dovírá, a uložil truhlu do sklepa. Od toho dne posílali od Ohnivců Pláteníkovi snídani, oběd i večeři, jako by byl jejich, až se tomu dcera divila.
Jednou v sobotu odešel Pláteník do města pro boty. Sotva byl za dědinou, vidí dcera oknem starého Ohnivce jít záhumním k výměnku, za ním táhne kluk na vozíku tatínkovu starou truhlu, sotva může vozík utáhnout. Vyšla ven, Ohnivec bral právě za kliku. Řekla mu, že tatínek je v městě. Ohnivec řekl: „To je škoda. Mám cestu na dva na tři dny, tak mu vezu tu jeho truhlu, aby si ji nechal v chalupě, než se vrátím — člověk nikdy neví, co se může stát; však mu ji po návratu zas schovám u nás ve sklepě — tam se nedostane tak snadno nikdo. No, což na tom, počkám s cestou, až se Pláteník vrátí.“ A zas se s klukem a s vozíkem vracel domů. Mladá hospodyně běžela za mužem do stodoly a všecko mu povídá. Muž se zamyslil, řekl: „Tak vida, kdo by to řekl! Proto se ti Ohnivcovi o něho tak starají!“ Selka se lekla: „Proboha! Aby jim to tak zůstalo!“
Když se Pláteník vrátil kvečeru s botami domů, nevěřil svým očím. Na zápraží chalupy zameteno, v světnici poklizeno, za oknem bazalky, na stole ubrus, a sotva zavřel za sebou dveře, už je tu dcera, nese mísu knedlíků se zelím, jen se z nich kouří, a zeť jde s ní zeptat se, jak se daří tchánovi, nese mu tabák. Mladí seděli s otcem dlouho po večeři, hovořili jako za starých časů, zeť se s ním radil o polích, o lukách, o dobytku jako s hospodářem. Pláteníkovi se spalo tu noc jako v ráji, ale sotva se mohl dočkat východu slunce; hned šel za kamarádem zeptat se ho, jak se stal ten div, co o tom ví. Ohnivec se jen šklíbil — nesmál se nikdy — a pravil: „Buď rád, hospodař pěkně na svém jako dřív a buď na mladé vlídný. Každý Člověk má své chyby a všichni sedáme při hříšné vodě!“ Na rozloučenou dal Ohnivec Pláteníkovi klíč od jeho truhly, prý klíče nepotřebuje. Pláteník se bál, zdali se včera nemýlil — ale ne. Mladí mu dělali pomyšlení, sázeli ho v čelo stolu, v hospodářství byl ihned jiný řád. Pláteník sám také pracoval jako dříve za dva a svědčilo mu to.
Tak žili ještě rok dva. Konečně, jak bývá u starých lidí, Pláteník cítil, že ho opouští paměť, nohy mu přestávaly sloužit, celou zimu jen posedával; dožil se jara, ale nakrátko. Když to s ním šlo z kopce, sousedé se chodili loučit. Přišel také Ohnivec. Pláteník s ním jako s kamarádem dělal pořízení, všechno mu svěřil, co by rád, aby se po smrti stalo, a přitom se ho ptal zas na ten div, který se stal s jeho dcerou a s jeho zetěm. Ohnivec mu řekl: „Udělal jsem, čeho bylo třeba, aby měli rozum — nestarej se; vidíš sám, jaks jim pomohl statek zvelebit, své dílo jsi vykonal.“ Pláteník se rána nedožil. Když mu ráno nesla dcera snídani, našla ho v posteli vychladlého. Plakala nad ním upřímně; od té doby, co se smířili, žilo se jim s mužem lip. Ale když si poplakala, sháněla se přece po dědictví. V otcově stolku našla klíč od otcovy truhly, a tak se vypravila s mužem k Ohnivcům.
Starý Ohnivec, jak uslyšel ráno umíráček, vynesl se synem truhlu ze sklepa a vezli ji k Pláteníkům; potkali se na půl cesty. Dcera s mužem vzali vozík, poděkovali a spěchali domů; byli zvědaví, co jim otec zanechal. Když truhlu otevřeli, byl vnitřek zakryt šátkem, na šátku ležel lístek, na lístku bylo napsáno těžkou rukou: „Cti otce svého i matku svou.“ A podepsán byl Ohnivec. Pod šátkem bylo složeno olovo ze staré kostelní roury. Mladí manželé se na sebe podívali, vzali se za ruce a šli mlčky navštívit mrtvého otce. O pohřbu, když mladý hospodář spatřil Ohnivce, šel sám k němu a stiskl mu ruku; zůstali dobrými přáteli.
Zdroj: archiv Antonín ViK a spol, časopis Venkov, Karel Pejml-Český lid
Obraz „Výměnkáři“ namaloval malíř Chodska, Jar. Špillar. Nejde o vymyšlené národopisné figurky, ale skuteční dobrosrdeční lidé, selští, kus starého Chodska. Život plný práce a klidný západ jeho mluví k nám z těch dvou starých lidí. V obraze Špillarově je prostý, srdečný cit spojen s pečlivým a svědomitým uměním pozorovacím. (Besedy lidu, 12.3. 1919)
reklama na pojištění Výměnku z 10. 7. 1910
