Na Budějovicku se nechodilo s pomlázkou a děvčata dávala milému uzel. Také se hrály hry s vejci: cikání, sekání, čukání a válení
Místo „o Velikonocích“ lid na Budějovicku říká „o červených vejcích“, a nebylo snad chaloupky, kde by na Boží hod velikonoční nebarvili vajec. Nejčastěji si je však chystali již na Bílou sobotu. Na červená vajíčka se v kupeckých krámech kupovaly třísky pod jménem "červené dřevo", jež se vařilo a v něm se vařila i vajíčka. Zelená vejce se vařila ve vodě se senem, žlutavé se namáčela ve vodě cibulové, hnědavá v kávě.
Děti chodily od tety k tetě (u nich byla každá hospodyně „teta“ všech dětí), aby jim dala červené vejce. Zvláštní je, že v jižních Čechách vůbec o šlehání prutem, o pomlázce, binování, šmerkusu ničeho nevěděli nebo tento "omlazovací prvek" Velikonoc nepoužívali. (l. p. 1893)
Mimo červená vejce dávala děvčata také „straky, rejsky a párky"
„Straky“ si děvčata na Boží hod sama zhotovují takto: Do rozpuštěného horkého vosku namáčejí hlavičku hrubšího špendlíku a malují čárky, na špičkách vajec se sbíhající, na vejce syrová. Potom dají vejce do studené vody, v níž je barva rozpuštěna, a když vosk řádně ztuhnul, vaří straky v červené barvě. Tu se vosk rozpustí a čárky voskem malované zůstanou bílé, takže skutečně je vejce strakaté, straka je hotová.
Většího umění je třeba k výrobě „rejsek“ (původ slova od rýsování). Ta se provozuje už více řemeslně. V každé vesnici byla některá taková umělkyně, která za několik vajec bílých orýsovala roztomilý „rejsek“. Rýsování se děje na barvených vařených vejcích nožíkem zvláště k tomu zhotoveným. Okrasy jsou velmi rozmanité, buď podoby lidské nebo zvířecí a květiny. Někdy i milostné verše bývají vyryty na vejci "rejsek."
Třetí druh velikonočních vajec jsou „párky“. Jsou to vejce obvinutá „dracounem“ (zlatý nebo stříbrný velmi tenký a jemný plech) a okrášlená malými stužkami na špičkách i po stranách, spojená v párek stužkou barevnou. Párky se vyrábějí z malých vajec, od mladých slepic, nebo z vajec holubích, ale z prázdných, z „fukanců“.
Každý dospělý člen rodiny, dále pacholek, oráč a děvečky dostávaly místy na Boží hod velikonoční po 12 červených vajíčkách, buchtě (bábovce) a třech koláčích. Nedospělí, dále pasáci a pasky dostávali po šesti barevných vajíčkách, buchtě a dvou koláčích. Kdo chtěl, dostal od hospodyně místo vajíček peníze, nebo si mohl nevařená vejce sám jinému prodat.
Na Boží hod v podvečer si chlapci přicházeli potají ke svým milým pro „uzel“. Uzlem se rozuměl dárek v šátku svázaný, který dávaly ten večer děvčata svým miláčkům. Bylo to potvrzení opravdové přízně. Bývalo v něm něco pečiva velikonočního, zvláště koblihy, červená vejce, straky, rejsky nebo párky. V takovém uzlu klidně mohlo být po dvanácti rejskách, křehňatce a šátek býval i hodně barevný. Jednotlivé vejce, rejsky nebo straky děvče dalo ochotně každému hochu, který si pro ně přišel, ale uzel dala jen milému. Nezřídka děvčata bohatší dávala do uzlu také dražší látku na vestu, vyšívanou předničku ke košili nebo pěkný šátek na krk. O pouti zase milenec vynahradil velikonoční dárek „poutí“, perníkem, pamlskem nebo drobnůstkou ozdobnou.
Vejce červená chlapci pojídali, ale straky, a zvláště rejsky a párky si uschovávali jako drahou památku. Později ještě v noci, když si chlapci uzly uschovali, sešli se na návsi nebo v hostinci a společně obcházeli od stavení ke stavení „po červených vejcích“, někdy i s hudbou a vždy za veselého povyku a výskání. Hospodář již dávno odpočíval, ale neměl chase za zlé, že ho probudili a někdy i s dětmi, však zase usnuli. Každé děvče, ať dcerka hospodářova nebo služebná, dala chase nějaké červené vejce, a hospodyně přidala pečiva do nůše, kterou některý z mladších chasníků nosil. Když obešli celou ves, chasníci se vrátili do hospody, kde pojídajíce vejce a pečivo, hodovali často až do rána.
Hry o velikonoční vejce na Budějovicku jsou tyto:
„Cikání“ - to je ťukáni vejcem o vejce, nejprve špičkami, pak „zadky“, čí vejce zůstane na špičce nebo alespoň na jednom konci neporušené, tak ten vítězí nad tím, komu vejce na obou koncích prasklo.
„Sekání“ - se děje takto: Krejcarem nebo i jiným penízem hráč hráči hází do vejce, jež ho drží v pěsti tak, že jen mezi palcem a ukazováčkem vejce z části vykukuje. Uvázne-li hozený peníz ve vejci, vyhrává je ten, kdo házel. Upadne-li peníz mimo, patří tomu, jehož vejce nezasáhnul nebo jen tak, že v něm neuváznul.
„Čůkání“ – koulení do vajec v řadě na trávníku položených „kudrnou“, to je míčem z volských chlupů uhněteným. Po celou zimu střádají hoši chlupy z dobytka, aby měli hodně velkou kudrnu. Někde na trávníku, obyčejně do malé rýhy, se vejce nasadí v pořadí, každý hráč po vejci. Potom se určí pořadí koulících tím, že hoši noži házejí ke kudrně, čí nůž doletí nejblíže ke kudrně a zabodne se, je prvním, ostatní dle vzdálenosti svých nožů následují po něm. Kdo vejce kudrnou pak zasáhne, je jeho, ale vždy jen jedno smí si vzít, byť i několik jich zasáhl jedním hodem. Kdo se netrefí, musí vejce nechat ležet a hra pokračuje pořadím starým na novo.
„Válení“ - koulení vajec po šindelích nebo latích na způsob žlabu položených. Každý hráč spustí po žlábku vejce, které se pak valí dosti daleko po zemi travou porostlé, nebo i zvlášť k tomu upěchované. Čí vejce se nejdále zakutálelo, je prvním, a tak dále podle vzdálenosti svých vajec do žlábku řadí se hráči. V další hře se již hraje o vajíčka v pořadí předešlou hrou určené a má-li hráč vejce vyhrát, musí některé z ležících vajec ťuknout vejcem druhým, jež spouští znova touže cestou po žlábku.
Nejednou dochází k bouřlivým výjevům, když na př. při ťukání (cikání) se ukáže, že hráč nepoctivý má „smolíka“, to je vejce smolou ve špičce vyplněné, které se ovšem nerozbije, ale špičky druhých nemilosrdně rozráží. Taktéž při čůkání a válení neobejde se mládež bez hádek, když některý z hráčů vyhraje vejce cizí, které je častým nárazem již hodně poškozeno a málem ve dví se nerozpadne. Takovým vejcím říkají „vdolák“, a dokáže-li se, že někdo již vsadil nebo spustil vdoláka, musí ho nahradit vejcem dobrým, nebo je ze hry s hanbou vyloučen. (Z Roušína u Č. Krumlova.)
zdroj: archiv Antonín ViK a kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého – Čeněk Zíbrt
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
