Obyčejně v pondělí před svatbou chodil ženich s nevěstou do kostela ke zpovědi. Na moravském pomezí se stávalo, že spolu s nevěstou ke zpovědi mířila i její nejvěrnější družka. Ostatní se jí však pak rádi posmívali, že se prý „učí na nevěstu“ a touží po brzkých vdavkách. Když ženich doprovodil nevěstu z kostela domů, tam už se jim panímáma snažila podat čerstvě upečené koláče, což mělo podle pověry zajistit, aby jich v budoucím společném manželství měli vždy dostatek.
Loučení se svobodou se odehrávalo většinou v předvečer svatby a nevěsta i ženich ho absolvovali odděleně, každý se svými přáteli a vrstevníky. Nevěsta s kamarádkami při něm symbolicky oplakávala svou proměnu ve vdanou paní. Napříště už totiž spolu nesměly chodit k tanci ani na různé výroční obchůzky a zábavy, které mladé chase přinášel koloběh roku. Dívky zpívaly tesklivé písně, celý večer vázaly věnečky pro nevěstu, ženicha a družbu, ozdoby z rozmarýny pro svatebčany, kytky a pruty z rozmarýny za klobouky mládencům, ale také vzpomínaly a popíjely rosolku. Místy když družičky vily svatební vínky, přivedl ženich a družba hudebníky, aby nevěstě zahráli pod okny. Na Plzeňsku bývali obyčejně hudebníci dva – dudák a houdek (houslista). Ti hráli, družba zpíval a nevěsta se většinou rozplakala. Není divu, vždyť jako chudinka prožívala poslední noc u milované maminky, které si často postěžovala a která ji dovedla vždy upokojit. Proto ty slzy.
Však nám tak nebude, až se oženíme,
však nám tak nebude, až se vdáme!
Chlapecké rozlučky bývaly mnohem divočejší a pilo se dlouho do noci. Říkalo se jim různě, častým pojmenováním bylo „svíca“, které je odvozeno od svíčky. Tu zapalovala nevěsta na předsvatební veselici. Pokud byla chudá, zapálila jen malou svíčku, pokud byla bohatá, zapalovala tlustou a vysokou svíci. Hosté se veselili, dokud svíčka hořela.
Této rozlučce se podle krajových zvyklostí říkalo také zapíjení či propíjení svobody, zpívání, vití věnečků nebo střílení. V některých regionech se totiž v předvečer svatby skutečně střílelo z pušek, což později v modernější době nahradily dělobuchy. Loučení se svobodou představovalo poměrně starý zvyk, o jehož oblibě svědčí i to, že se v různých podobách zachoval dodnes. Rozdíl byl snad jen v tom, že dříve se slavilo těsně před svatbou, zatímco dnes se veselice přesouvá o několik dní dopředu – to proto, aby svatebčané, a hlavně samotný ženich stihli do svatebního dne načerpat nové síly.
Na dobrou noc místy také zahráli muzikanti ženichovi, družičkám, ba i koním, které již zítra měly vézt ženicha s nevěstou do kostela. Když nevěstě přehráli několik písniček, vyšel hospodář a pozval všecky do světnice říkaje: „Vítám vás, švarní mládenci! Vejděte do senci, abyste po daleké cestě sobě odpočinuli a něčím se občerstvili.“ Ve světnici je přivítal pivem a koláči. Zatím se sešla mladá chasa ze sousedství a z příbuzenstva, družba přivedl nevěstu a všechno začalo tančit.
V předvečer svatby se začala roznášet „vejslužka“, což byly koláče na talíři v bílém ubrousku. Na Hořicku bylo zvykem první výslužku poslat nevěstiným rodičům a zase opačně rodičům ženichovým, kde se rovněž pekly svatební koláče. Osoba, obyčejně nějaká žena, nesla koláče a nezapomněla si vzít s sebou nějaký hrnec, který v síni, kde měla koláče odevzdat, rozbila, což jistě večer působilo veliký hluk. Ale to již patřilo k svatební náladě. Kde dříve koláče odeslali a také rozbili hrnec, ta strana prý byla v manželství „ranním ptáčetem“. Proto obě strany se snažily, aby v tomto směru získaly prvenství. V rodině ženichově se pekl „věnec za nevěstu“.
Na Moravě v pondělí večer před zdavkami vyhrávali muzikanti napřed ženichovi a potom hráli „vínky“ nevěstě. Na moravském Slovácku říkali, že „odehrávají ženichovi a nevěstě svícu“. Někde zahráli také staršímu družbovi a starší družičce zastaveníčko, přičemž chasa na dědině vesele tančila. Na Brumovsku večer před zdavkami bývala „obveselka". Ženich s hudebníky a s chasou se odebral k nevěstě a tam se všichni bavili tancem a zpěvem. Na Lipenském Záhoří přivedl ženich hudebníky k nevěstě a odevzdal jí „poslušný střívě" a za to od ní dostal „poslušnó košulu".
Na Místecku přišel večer ženich s lahví sladké rosolky k nevěstě. Tam mu dali krájet veliký koláč, v němž byly zapečeny třísky. Ženich měl koláč tak rozkrojit, aby nezakrojil do třísek, poněvadž to znamenalo neštěstí nastávajícímu manželskému sňatku. Pak přišly družky dělat nudle neboli lukše na svatbu. Také družbové se dostavili a večer byl oslaven hostinou, zpěvem a tancem.
Svatební předvečer v obci Záhlinice u Kroměříže (1885)
V neděli večer před svadbou zvali příbuzné a sousedy v obci v níž bydleli. Nejprve šli dva mládenci, starší a mladší družba, do domů těch, jež na svadbu zváti měli. Vkročivše říkal starší družba: „Nemějte nám za zlý páni hospodáři, že smě do vašeho ctěného příbytku stopili, Vám se neopověděli, však pak v dobrém! Zkazuje Vám náš pan mladé ženich s jeho paní mladó nevěsto šťastné a dobré večír pověděti, já pak starší mládenec na místě jejich, abyste se za ně nestyděli a, dáli pán Bůh, v óteré je do chrámu Páně doprovodili. Sak oni neodpíraje, ale připovídajó, že dyby Vám taková potřeba nastala, že by sté své synáčky ženili neb cerušky vdávali, že se vám chcó ve všem dobrém odměniti, pakli ne vám, tož vašim dětem, ne-li vašim dětem, tož vašim přátelům a dyby to jinač nemohlo býti, chcó do chrámu Páně choditi a za vás se modliti aby vám dal Pámbů zdraví a štěstí a po smrti království nebeský. Pochválen buď Ježíš Kristus!" Na to oba mládenci prosili hospodáře a hospodyní, by nejen sami na svadbu se vypravili, ale i chlapce za mládence a děvčata za drožky odpustili. Hospodyně pak přinesla chléb a nůž a vybídla: „Ukrojte si mládenci do kola, aby se nám do kola (všude) urodilo!" Ukrojený krajíček chleba schovali a šli dále od domu k domu, a obešedše celou dědinu vrátili se do domu nevěsty; tam odevzdali chléb pro slepice, aby prý nevěstě hojně vajec nesly. Po chvíli za družbami přišel ženich nebo nevěsta, a byli-li oba z té samé obce, napřed ženich a po něm teprv nevěsta zvát příbuzných přátel a sousedů na svadbu se slovy: „Tatíček a maménka skazujó vás pozdravovat a prosijó vás a já vás taky pěkně prosím, abyste se za nás ne- styděli a na tu našu svadbu se vypravili!" Taky jim dávali krájeti chleba a bližší příbuzní dárky na čepec neb kolébku. Obesedše dědinu vrátili se družbové do domu ženicha neb nevěsty, hospodyně přinesla jim na stůl čerstvě upečené vdolky a džbán piva, pobízejíc: „Jezte mládenci a pité, dyť jste se už dost naběhali!" (Památky obce Záhlinic - František Skopalík, 1885)
vyobrazení: Adolf Liebscher - Loučení
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
