V lidové víře platila sv. Agáta, česky Háta za ochránkyni před nebezpečím ohně. Tento patronát, který světice dlouho sdílela se sv. Vavřincem, přešel v 18. století na sv. Floriána. Proti nebezpečí požáru a polním škůdcům sloužila „hátová“ svěcená voda, tzv. agátiny cedulky a pekl se speciální „agátin“ chlebíček z pšenice, ječmene a otrub jež se dával v kostelích také posvětit. Byl dáván dobytku dříve, než byl vyhnán na pastvu, volům, když byli poprvé zapřaženi do pluhu, a kravám, dříve, než se otelily. Vodou svaté Agáty se kropila pole, zahrada i sklepy, místy i obilí určené k setí, aby hmyz a havěť neškodily.
V průvodu po kostele byly nošeny tzv. agátiny tabulky, na nichž byla vyobrazena světice, nebo bylo latinsky napsáno: svatou mysl, ustavičnou, bohu poctu, vlasti svobodu (mentem sanctam, spontaneam, deo honorem, patriae liberationem). Tyto tabulky pak byly doma uschovány a sloužily k témuž cíli, jako hromničné svíčky, tedy měly být ochranou proti hromu a ohni.
Jako prostředek proti ohni je zmiňován už v roce 1516 agátský chléb, který se házel do plamenů, nebo drobty tohoto posvěceného chleba lidé sypali do koutů dvora nebo stavení na ochranu před ohněm. Tento zvyk se dodržoval v Plzni, v kostele sv. Bartoloměje, kde světili tyto zvláštní chlebíčky, které si lidé přinášeli. Místy se jedl kousek z posvěceného chleba, aby byli ochráněni před hadím uštknutím a pila se svěcená voda, aby byli po celý rok zdrávi. Zbytek se dal dobytku za stejným účelem.
Pozůstatky starého patronátu svaté Háty nad ohněm se dlouho uchovaly ve Slezsku. Například v Opavě-Vávrovicích rodina doma společně pojedla střídku z vysvěceného chleba svaté Agáty, zatímco kůrky nastrkali do čtyř rohů stavení (někde je vkládali i za „dach“ – střechu), aby oheň z žádné strany nevypukl a blesk neuhodil. Vodou svaté Agáty pak vykropili pec a požehnali ohni uvnitř. Jak říkávaly tamní maminky: „Požehnať oheň v pecu je jako ho zamknul.“
Ke dni svaté Agáty se vázaly přísné zákazy prací. Věřilo se, že jejich porušení přivolá na hospodářství neštěstí nebo požár po celý nadcházející rok. Lidé v tento den nesměli stlát postele, zametat světnice, prát prádlo ani nosit vodu ze studny. Zvláště přísně se hlídal zákaz pečení chleba, což je paradoxní, neboť právě „agátiny chlebíčky“ upečené předem se v tento den světily. V 18. století byl v mnoha regionech zaznamenán také zákaz předení: „Na svátek sv. Háty nepřede přízi ani hospodyně ani služka, aby se koně nepotili.“
Vzpomínka na svěcení hátové vody:
Na počátku 20. století se místy včetně na Časlavsku na den sv. Háty světila v katolických kostelích tzv. Hátová voda: „Množství lidu přinášelo nádoby s vodou a stavělo je na stupínek oltáře, kde bývala voda knězem žehnána. Hospodyně, již den před tím vymetla všecky kouty od pavučin, prachu a když byla do stavení přinesena Hátová voda, kropili v celém stavení kosinkou nebo věchýtkem slámy kouty celého stavení, což prý vyčistilo dům od všelikého hmyzu.“
Zdroj: Knižní archiv Antonín ViK, Jan Vyhlídal – Naše Slezsko, Eva Večerková – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, časopis Venkov a Český lid
Na pohlednici je městečko Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou. Dřevěná zvonice před pár lety shořela, ale velmi brzy byla obnovena. Velmi půvabná ulička Trávnice, ukázka lidové architektury a o kus dál Bělište, patrová roubenka, součást muzea.
