Jeden z výkladů, jak měsíc únor ke svému pojmenování přišel vychází z římského lustračního obřadu zvaného: lupercalia. Při něm římští kněží luperci obětovali božstvům kozy a psy, z jejichž kůží nařezali řemeny a běhajíce po ulicích bili kolemstojící, zejména ženy. Součástí luperkálií byly průvody, jejichž účastníci nesli zapálené svíčky. Smyslem šlehání a nošení hořících svíček byla magická očista zvaná februatio (očista od poskvrny), zejména ženy se k tomu dobrovolně poddávaly s vírou, že budou ochráněny před uhranutím a neplodností. Z tohoto slova je odvozený i název měsíce února (februatius)
Podle dochovaných záznamů z 16. století se únoru také říkalo „dřevěný měsíc“. Právě v čase únorové ubývající Luny káceli Slované stromy. Dřevo mělo lepší kvalitu a bylo mnohem odolnější proti různým vnějším i jiným vlivům. U nás se již od dob národního obrození význam slova únor vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Jiné vysvětlení je, že při únorové oblevě taje sníh a led a země se začíná nořit ve vodu a bláto. Každopádně ale oba výklady mluví o tání a oblevě.
Naši předkové nepochybovali o tom, že únor je víc předjarní než zimní měsíc. Dosvědčuje to ostatně mnoho lidových zvyků, starých rituálů a faktů vztahujících se k božstvům uctívaným právě v souvislosti s tímto obdobím roku. Únor tvoří jakýsi most mezi zimou a jarem, tmou a světlem, chladem a teplem. Začíná nádherným, i když trochu opomíjeným svátkem Hromnic, jinak označovaným za Svátek světel. Den po Hromnicích, na sv. Blažeje, chodili žáci z domu do domu a vybírali pro svého učitele slaninu, uzené a klobásy.
O svátku sv. Matěje (24.2.) slavívala se odedávna "první pražská jarní pouť". Říkalo se jí jarní proto, neboť se tohoto dne očekávala změna počasí. Proto i hoši otloukali o Matěje v zahradách stromy a povzbuzovali je rčením:
"Sádku, sádku, oblékej se do zeleného kabátku, zítra přijde mráz, abys neozáb!
A ty svatý Matěji - máme k tobě naději, abys dal úrodu, na tu naši zahradu."
V tomto měsíci nejčastěji probíhá Masopust, bylo to období radovánek, při nichž se náš lid rád oddával veselosti i hlučné zábavě, ba zahálce, jídlu, pití, zpěvu, tanci a mnohdy i okázalému hýření. Podle dlouholeté tradice začíná 7. ledna, den po svátku Tří králů a končí vždy o masopustním úterý, které předchází Popeleční středě, jak se nazývá první den čtyřicetidenního předvelikonočního půstu. A protože masopust a velikonoce odděluje 46 dnů, konec masopustu spadá do rozmezí 3. února až 9. března.
Nejznámější pranostika tohoto měsíce je: „Únor bílý – pole sílí.“ Pokud na polích ležel sníh, přáli si hospodáři, aby se s nastupujícím jarem proměnil ve vláhu, která zaručovala vzklíčení zasetých semen. Sněhová pokrývka je významná pro ochranu rostlin. To vše věděli i staří hospodáři, a proto se drželi i dalších pranostik: „Únorová voda, pro pole škoda. Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. Když únor vodu pustí, ledem ji březen zahustí.“
Na závěr jeden lidový zvyk:
Poslední únorová noc před 1. březnem byla v okolí Velkého Meziříčí pokládána za "věštebnou". Dívky ležely v posteli a snažily se neusnout, aby se dočkaly půlnoci. Jakmile ponocný půlnoc odtroubil, dívky vyskočily z postele, udělaly pozpátku tři kroky a přitom odříkávaly: "Vítám tě milý březne..." Pak se otočily, opět udělaly pozpátku tři kroky až k posteli, ulehly a snažily se rychle usnout. O kom se jim zdálo, toho dostaly za manžela.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín Vik, internet
ilustrace: Richard Lauda (1873, Jistebnice – 1929, Tábor), z knihy Radosti malých
