Některou neděli masopustní — obyčejně tu neděli před „bláznivými dny" mají u nás jednou do roka „muži a ženy" večer v hospodě „bál". Den před tím šenkýř rozesílá po vsi „pozvání na bál" a místnost zábavě určenou ověnčí dlouhými řetězy udělanými z různě barevného papíru. Kromě toho ověnčí dveře a okna „peručím" (chvojím). Okrášlení pak zůstane až do konce masopustu.
V den zábavy postaví se u dveří statný muž, oděný ve starý vojenský šat, místo šavle má v ruce silný prut nebo rákos. Nesmí nikoho kromě zvaných hostí, obzvláště ne „chasu“, která o bále musí stát buď v „domu" (na chodbě) nebo pod okny, dovnitř pustit. U sebe má na židli postavený talíř, na který mu muži, kteří na bál přicházejí, dávají nějaký peněžitý dárek, aby dobře hlídal. Muži a ženy, zvláště ti mladší, scházejí se brzy z večera. Sotva se několik párů sešlo, již se tančí. Když se pak dosti vytančili, prosí jich chasa pod okny stojící, aby jim dali též „nějaký ten kousek zahrát", čemuž se ovšem po dlouhé prosbě svolí.
Chasa se o překot valí dovnitř, aby si vyprošeného kousku hodně užila. Přitom některý z chlapců, když tančí kolem muzikantů, mrkne stranou na ně, a ti již vědí, co to znamená: mají hodně dlouho hrát. Některý nedočkavý muž, ale dá muzikantům pokyn, aby už přestali. A protože je to o „bále", musí ihned uposlechnout. Po kousku musí zase chasa z hospody ven. Opozdil-li by se někdo, nebo dokonce nechtěl-li by jít ven, tu dostalo se mu od muže u dveří na stráži stojícího notného výprasku. Muži a ženy pak tančí zase sami. Teprve k ránu, když již mnohý z mužů odešel domů, a muž, jenž u dveří stál, sám se již do tance dal, dovoleno bylo chase jít dovnitř, a pak se společně tančilo až do bílého dne.
Již dvě nebo tři neděle před masopustem si chlapci sjednávali muzikanty na masopust. Když se mezi sebou shodli, museli jim muzikanti jednou před masopustem zahrát zdarma. Ostatně o masopustě mají u nás chlapci vždy muziku zadarmo, a málo kdy nebo aspoň velmi zřídka se stávalo, že by museli doplácet „ze svého". Vždyť o masopustu vybírají „voračky", z nichž jim vždy ještě něco zbude „na pěknou hodinku", která pak je v úterý odpoledne, a při níž se společně pije.
Vybírání „voraček" se děje takto: Již v pondělí ráno se sejdou chlapci v hospodě. Ustanoví se, že jeden bude „brát peníze", řekne šenkýřce o dřevěný talíř, v němž jest zabodnuta dvourohá vidlička, okrášlená nahoře červenou pentličkou, druhý si opatří velký džbán, v němž pivo nosí, třetí má na starosti kořalku, jiný přistrojí se za kominíka, jiný za žida, ostatní pak půjdou před muzikanty. Když se takto mezi sebou domluvili, vyrazí z hospody ven. Chlapci před muzikanty začnou zpívat a muzika spustí a hrají po celé cestě, až přijdou do některého stavení. Chodí se obyčejně jen tam, kde mají děvčata, která chodí k muzice. Když přišli do světnice, společně pozdraví a někteří z nich se s muzikanty posadí na lavice, ten, jenž peníze vybírá, položí na stůl dřevěný talíř. Potom naleje se pivo a kořalka do sklenic, jež někteří z chlapců přinesli, a dávají sedlákovi, selce a všem ostatním ve světnici napít. Muzikanti zatím spustili „do kola“, chlapci vzali selku a ostatní děvčata tančí s nimi. Při tanci smlouvají již někteří z chlapců se sedlákem o to, kolik má dáti „voraček". Samo sebou se rozumí, že chlapci žádají na sedláku mnoho, ten pak jim dává málo, takže někdy muzikanti přehrají i dva kousky, než se chlapci vespolek dohodnou. Často se stává, že se vůbec nedohodnou, a potom obyčejně se to nechává až na večer v hospodě. Děvčata ovšem sama strčí chlapcům nějakou tu zlatku, aby sedlák nevěděl, ale i za to, aby o masopustě v hospodě nestála. „Kominík" zatím co selka tancuje, hledá po světnici vejce, a když nějaké najde, ihned ho sebere. Rovněž trouba za kamny nezůstane jím nedotknuta, a je-li tam něco, vše sebere. „Žid" nosí na zádech velký pytel a dává do něj „hnětanky" od děvčat, jež se pak společně v hospodě snědí. Při odchodu děkují chlapci sedlákovi za „voračky" a za vše, co dostali, slovy: „Zaplať Pán Bůh"; potom všem ještě jednou dají „napít" a odcházejí do druhého stavení. Když celou ves obešli, vrátili se do hospody. Večer pak vybírají „voračky" i od žen, které tam přišly k muzice. Ženy pak za to vezmou ženatému muži při tanci klobouk a nedají mu ho dříve, dokavad by jim nepřinesl od šenkýře nějakou dobrou kořalku.
Masopust končí popeleční středou odpoledne, kdy „voračkáři" pochovávají „masopustníka". Přistrojí panáka ze slámy v mužský šat, posadí jej na nosidla, jež nesou čtyři chlapci. Průvod vyjde z hospody a jde celou vesnicí. Nakonec pak chlapci hodí „masopustníka" buď do potoka nebo do stoky uprostřed návsi. Muzika je hlučně doprovází. Hrobař, koza a stará baba (tři z chlapců v přestrojení) rovněž jsou při tom, obveselují rozličnými posunky, vtipy a rejdy lid na návsi stojící. Dříve jezdívali též někteří chlapci při průvodu na koních, což již přestalo. Tak oslavují ještě dnes u nás masopust. (Luženice na Chodsku, 1895)
zdroj: archiv Antonín Vik, Český lid, 1895
vyobrazení: pohlednice, autor Josef Strnad (1889, Praha - 1952), Pochovávání masopustu
