V pranostikách se setkáváme s časovým údajem podletí, poletí či polétí a podletie, např. k 1.9. se vážou pranostiky „Když laštovice letí, jest znamení podletí“ nebo „Je-li střídavě na Jiljí, je střídavé podletí.“ V těchto pranostikách se ukazuje na část roku před podzimem a vychází ze staročeského členění roku na osm ročních období, kterého se u nás na venkově hojně užívalo ještě koncem 19. století. První český tištěný kalendář z r. 1489 (plzeňský) dokonce dělí rok na šest období. Jsou to: zima (prosinec, leden), jaro (únor, březen), podletí (duben, květen), léto (červen, červenec), poletí (srpen, září), podzim (říjen, listopad).
Podle Slovníku spisovného jazyka českého je slovem podletí označováno, jak období pozdního jara, příp. časného léta (jaké by to bylo bez slunéčka podletí?), tak i období sklonku léta (léto míjelo a téměř se již překlánělo v podletí) anebo se jím také může označit celá doba jednoho roku (dvanáct roků minulo, třinácté běží podletí).
Staročeské členění roku:
Pozimek čili předjaří (od sv. Matěje, tj. od 24. února), jaro neboli vesnu (od sv. Josefa, tj. od 19. března), podletí (od sv. Jana Nepomuckého, tj. od 16. května), léto (od sv. Medarda, tj. od 8. června), poletí či polétí (od sv. Panny Marie kořenné, tj. od 15. srpna), podzimek čili podzim (od sv. Matouše, tj. od 21. září), předzimu (od sv. Martina, tj. od 11. listopadu) a zimu (od narození Páně, tj. od 25. prosince). Staročeské členění roku na osm období je více přirozené a vystihuje těsnější spjatost našich předků s děním v přírodě nežli naše současná civilizace.
Vše potvrzuje i Kottův Česko-německý slovník (r. 1890), který uvádí dva citáty ze staročeských spisů: Po ukrutné zimě podletí s teplými větříky nastane a hlavně: Až se vlastovice v podletí navrátí. V kronice Trojanské se pak čte: „Zima před rychlú teplostí slunečnú poběhováše pro blízký příchod všelikého podletie“. A. V. Šmilovský píše roku 1886: Bylo podletí. Obepjat průhledným blankytem, vydychoval červen ústy růží, šeříků a jasmínu a J. E. Kosina 1899: Jaro se ponaklonilo k podletí. Není jistě bez významu, že oba autoři jsou profesoři, dobře znalí starého jazyka a uvědomující si etymologii toho slova. Poznámku o „podzimním“ podletí najdeme i u včelařů: V podletí zkontroloval úly a zrušil včelstva nejsilnější z nichž získal med a včelstva nejslabší, která by pravděpodobně nepřežila zimu.
Ve zdrojích znalosti spisovné češtiny, u Veleslavína (1546-1599) a u Komenského (1592-1670), dočítali se buditelé, že „podletí = jaro“ (Veleslavín) a „primo vere“ je „při začátku podletí (jara)“ (Orbis pictus). V materiálu Slovníku najdeme na sedmdesát dokladů tohoto významu, od Thama 1785 až po Ant. Staška 1918. Několik významnějších:
- Rok má čtyři čtvrtě: jaro (neb podletí), léto, podzimek, zimu. Kramerius 1805
- Jedna vlaštovice nepřináší podletí. Javorský 1815
- Květolícé po zimě podletí. Palacký 1816
- V podletí mladosti. L. Čelakovský 1870
- Bříza o podletí snila. Zeyer 1879
- Zima s podletím se střídá. Čech 1885
- Oči (dívky), v nichž spí čisté podletí. Machar 1891
- Květ nejkrásnější skosen v podletí. 1903
- V slunci mládí na podletí, jak jste krásny, naše děti! Sládek 1909
- Byla doba podletí, tu vlála zeleň bujným osením; tam zlato pampelišek smálo se lidem do očí. Antal Stašek 1918
Jak je z dokladů vidět, je slovo „podletí“ v tomto významu dnes výraz především básnický; hojně se ho užívá přeneseně (o mládí).
zdroj: Vladimír Šmilauer, Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 8, RNDr. Jan Munzar, CSc. - Medardova kápě, Zdeněk Vašků - Velký pranostikon
