Stejně jako slovo „pexeso“ pochází i úsloví „bez ztráty kytičky“ z českého prostředí. Vzniklo ve vědomostním pořadu, který začala Československá televize vysílat v 60. letech. Soutěžící v něm měli začínat s určitým počtem kytiček a za každou chybnou odpověď jednu ztráceli — kdo odpověděl správně na všechny otázky, prošel bez ztráty kytičky.
Výraz se používá, když někdo zvládne něco náročného nebo problematického bezchybně nebo že na tom nijak „neprodělá“ ani nepřijde k újmě. Podobné výrazy (synonyma) mohou být: vyjít bez úhony, vyjít bez škrábnutí, projít bez následků, vyváznout bez trestu, zvládnout něco bez poskvrny…
Historie původu rčení:
Pokud bychom hledali v padesátých letech zlom v televizní zábavě, potom jím mohl být rok 1955. Právě v tomto roce se totiž objevil, pod názvem Hádej, hádej hadači, první televizní kvíz. Kromě toho, že se jednalo o první podobný formát, tato soutěž může sloužit i jako ukázka poměrů v televizi padesátých let. Přestože pořadu Hádej, hádej, hadači rozhodně nechyběl divácký zájem, musel po dvou letech vysílání skončit. Tehdejším vedoucím pracovníkům totiž tato soutěž přišla až příliš liberální a apolitická.
Diváci si na podobnou soutěž, tentokrát pod názvem Desetkrát odpověz, museli počkat až do roku 1962. V tomto pořadu údajně začínali soutěžící s určitým počtem symbolických kytiček (nebo jiných předmětů, které je zastupovaly) a za každou špatnou odpověď o jednu přišli. Bohužel se mi však tuto informaci nepodařilo v žádném dostupném článku potvrdit. Možná toto rčení uslyšíme od moderátora ve vědomostním pořadu Deset stupňů ke zlaté, když oznámí, že postup do dalšího kola je "bez ztráty kytičky." Pořad byl vysílaný od roku 1975.
Za zmínku nepochybně stojí, že autorem obou zmíněných soutěžních pořadů byl Jan Pixa, pozdější dlouholetý dramaturg Československé televize, který je často označován za jednoho z otců televizní zábavy. Tyto soutěže nejen zajišťoval autorsky a dramaturgicky, ale velmi kultivovaným způsobem je i sám moderoval. V Československé televizi působil jako dramaturg až do 80. let 20. století.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
