Rčení „Achillova pata“ označuje jediné zranitelné místo či slabinu člověka, věci nebo systému, který je jinak silný a spolehlivý. Pochází ze starověké řecké mytologie, konkrétně z pověsti o hrdinovi Achillovi, který bojoval v Trojské válce.
Legenda o Achillovi:
O jeho matku, mořskou bohyni Thetidu, se ucházel sám nejvyšší bůh Zeus. Jenomže se k jeho božským uším donesla věštba o tom, že Thetidin syn bude mocnější než jeho otec. To Zeus nemohl dopustit, a tak o Theidu přestal mít zájem. Bohyně se později provdala za krále Pélea a porodila mu syna Achilla.
Věštba dále pravila, že Thetidin syn bude žít buď úžasný, ale krátký život hrdiny, nebo dlouhý a spokojený život průměrného vladaře, proto ho matka hned po narození ponořila do podsvětní řeky Styx, obtékající říši mrtvých, a tím mu zajistila nezranitelnost s výjimkou paty, za kterou jej držela. Věděla také, že je mu osudem přiřčeno padnout v trojské válce (viz Danajský dar), proto jej v přestrojení za dívku ukryla na ostrově Skýru mezi dcerami tamějšího krále. Podle jiné věštby nemohla být Trója Řeky dobyta bez Achilla, proto byl pro něj vyslán Odysseus, který použil jednoduché, ale účinné lsti. Přestrojen za kupce nabízel královským dcerám šperky a mezi ně přidal i meč a Achilles si vybral meč. Tím se prozradil a už nic nebránilo tomu, aby se spolu s věrným přítelem Patroklem a ostatními bojovníky vypravil do trojské války.
Když Thetis viděla, že syna od války neuchrání, nechala pro něj aspoň ukovat nejskvělejší zbroj u zbrojíře bohů, Hefaista. Devět let Achilles udatně bojoval v čele achajského vojska. Až Paris, syn trojského krále a původce celé té dlouhé, nesmyslné války, zbaběle schovaný v křoví, zasáhl šípem jeho jediné zranitelné místo – jeho patu. Ruku mu přitom vedl sám bůh Apollon. Achajci slavnostně pohřbili Achilla na vysoké hranici, kterou přišel zapálit sám bůh Hefaistos.
Zásluhou Homéra se stal Achilles řeckým národním hrdinou. K jeho obdivovatelům patřil i Alexandr Makedonský (viz Gordický uzel). Nic na tom nemění ani skutečnost, že se Homér o Achillově patě nezmiňuje. (zdroj: kniha Proč se říká 222, napsala Stanislava Kovářová)
