Mezi staleté výsady majitelů vinohradů patřilo právo volného výčepu vína, jež sami vyrobili na svých vinicích, a které v malém množství prodávali ve svých místnostech přímo konzumentům. Takový výčep nebyl tedy živností, nýbrž jen pouhým prodejem produktu vlastního hospodářství.
Předpokládá se, že prodej vína přímo od vinařů byl znám už v římské říši. Odtud se toto právo patrně rozšířilo i do zemí ležících severně, západně a východně od Alp. V českých zemích však nemáme přesné doklady, které by umožnily určit dobu jeho zavedení. Pravděpodobně však souvisí s úsilím Karla IV. o podporu vinařství. Z 15. století a z pozdějších dob už existují spolehlivé zprávy, že toto právo bylo běžně uplatňováno, a jeho vznik byl ovlivněn více okolnostmi.
Proč se říká výčep vína po víchem:
Volný výčep vína prováděli vinaři v lisovnách, sklepech, v průjezdech domů nebo v obytných místnostech. Zevním znakem výkonu tohoto práva bylo na Moravě označení budovy, v niž se víno nalévalo, věncem z révové ho listí, slaměným křížem, věchtem ze slámy nebo z dlouhých dřevěných hoblovaček, zavěšených na hůlce. Místy dávali za okna i tabulku oznamující výčep vína. V některých vinařských obcích bylo zvykem znamením sdělovat jaké víno se prodává. Tak strážničtí vinaři vyvěšovali při prodeji „starého" vína slaměný vích, při nalévání „nového" vína zelnou hlávku; jednoduchý křížek ze slámy znamenal, že se šenkuje víno staré jeden rok, dvojitý označoval víno dvouleté. V Sedlci na Mikulovsku při nalévání červeného vína připevňovali k slaměnému víchu červenou stuhu, při výčepu bílého vína stuhu bílou. Obdobné venkovní označování výkonu práva výčepu vína v malém známe i z jiných středoevropských vinařských zemí. Podle těchto znamení byl vytvořen i technický právnický termín „v ý č e p v í n a p o d v í c h e m ".
Výčepnické právo vinařů bylo upravováno různými předpisy, jež stanovily, kdo má právo čepovat víno pod víchem, v jakém pořadí se má výčep provádět, kolik dní má trvat apod. Začátek nového období pro výčep vína pod víchem býval zpravidla zahajován zvoněním na zvon. Po dobu znění vyvěšovali vinaři, kteří byli „v pořádku" věnce nebo víchy na znamení, že se u nich výčep začal. Z budov, kde se končilo s volným naléváním, se zase znamení odstraňovala. Kdo nestihl upevnit víchu po dobu zvonění, musel s výčepem čekat až na něho opět přišla řada.
Po třicetileté válce (po roku 1648)
A také v pozdějších obdobích se pozemková vrchnost snažila zbavit nebo omezit právo vinařů čepovat pod víchem, aby mohla nalévat za dobré ceny víno, které se urodilo na panských vinicích nebo které vrchnost zakoupila za tím účelem, aby bylo vycepováno poddanými za ceny jí stanovené. V době, kdy se prodávalo na účet vrchnosti, nesmělo se v obci nalévat žádné jiné víno. Výčep vína se stal častým předmětem konfliktů mezi vrchnostmi a obcemi, které se také bránily dovozu cizích vín.
Volné nalévání vína v malém bylo potvrzeno dvorním dekretem z roku 1784, v němž se stanovilo, že právo výčepu vína vlastní produkce přísluší nejen sedlákům, ale i měšťanům, pokud ovšem mají vlastní vinice. Pro Moravu byl v srpnu téhož roku vydán cirkulář Zemského místodržitelství v Brně, jehož pasáž poukazuje na to, že ačkoli „četnými nařízeními bylo zeměpanským vrchnostem výslovně zakázáno nutit poddané jakýmkoli způsobem k prodeji nebo kupu některých naturálií, byly přes to zjištěny četné případy, jež dosvědčují, že těchto nařízení není dbáno, takže jejich nové zdůraznění je k ochraně poddaných nezbytně nutné". Proto se zakazuje všem vrchnostem pod nejpřísnějším trestem nutit poddané pod jakoukoli záminkou ke kupu, prodeji nebo výčepu nápojů a poživatin na účet vrchnosti, stejně jako jim přikazovat čepovat za vyšší ceny. Proti tomu se dává „každému volnost poživatiny, víno a ovocný mošt, jím sa mým produkované, v každé době roční, jak, kdy a za jakou cenu chce, prodávat nebo čepovat". Praxe byla zavedena tak, že úřady povolovaly výčep vína a moštu vlastní výroby jen v budovách vlastního hospodářství a v katastrální obci, kde se víno urodilo.
Po I. světové válce:
V roce 1919 byl výčep vína pod víchem upraven podle zákona o dani nápojové /§ 16 a 28/ a prováděcích předpisů /čís. 533 a 677/ Sbírky zákonů a nařízení. Vinař, který chtěl své víno zpeněžit prodejem pod víchem, měl ohlásit u obecního dozorčího úřadu, že chce prodávat víno ze své vlastní sklizně v době přesně stanovené a v množství udaném v litrech; musel také uvést prodejní místnost /lisovna, dům apod./. Dozorčí úřad měl po ohlášení zjistit zásoby vína určeného k prodeji pod víchem a prověřit, zda je z něho zaplacena nápojová a obratová daň. Výčep vína musel být vykonáván nepřetržitě. Prodejní místnost měla být opatřena zvenčí zřetelným nápisem „Prodej vína pod víchem" a uvnitř výčepního prostoru měl být na stěně nebo na dveřích vyvěšen vinný zákon. Sklenice a míry musely být cejchovány, výčepník měl povinnost dodržovat úřední hodiny. Předpis zakazoval při výčepu vína pod víchem hru v karty a podávání jídel. Víno se nesmělo nalévat k pití mladistvým do šestnácti let, musela být ve všem dodržována čistota, zakazoval se prodej láhvového vína. Okresní berní správa vyměřovala z výčepu pod víchem výdělkovou daň podle doby jeho trvání a množství prodaného vína.
Právo výčepu vína pod víchem prokázalo svou životaschopnost v řadě středoevropských zemí produkujících víno. Vedle společných rysů mělo v jednotlivých oblastech své zvláštnosti, jež byly dány odlišným vývojem a místními poměry. Porovnáme-li po této stránce situaci v našem století v českých zemích, vidíme, že zatímco v Cechách ztratilo v uvedeném období toto právo svůj význam, na Moravě se místy udržovalo ještě za druhé světové války; po kolektivizaci zemědělství pozbylo i zde zcela své opodstatnění.
autor: Frolec, Václav. Tradiční vinařství na Moravě. Vyd. 1. V Brně: Universita J.E. Purkyně, 1974
autor obrazu: Lejček Milan František (1896-1980) Narodil se 13. září 1896 ve Vídni. Malíř a grafik, jehož tvorba byla silně ovlivněna českými folklórními tradicemi, zejména Slovácka, kde dlouhodobě pobýval. Pod vlivem J. Úprky se často vracel ke slováckým motivům lidových zvyků a obyčejů. Soustředil na zachycení života venkovských lidí, často zobrazoval postavy z folklorních tradic, myslivce, dřevorubce nebo vinohradníky. Jeho díla jsou známá pro své bohaté barevné spektrum a expresivní ztvárnění každodenního života. Zemřel ve Veselí nad Moravou 13. února 1980.
