Svatební den byl odjakživa spojen s velkou nadějí, ale i s obavami z budoucnosti. Na tomto magickém prahu naši předkové věřili v síly, které mohly novomanželům zajistit úspěch v hospodaření, vzájemné porozumění, harmonii i početné potomstvo. Aby se novomanželé pojistili proti uřknutí, závisti či nepřízni osudu, obklopili svatební den sítí tajuplných úkonů a znamení. Pověry spojené se svatebním dnem, tak po staletí diktovaly vše, od termínu svatby, přes barvy nevěstiných šatů, umísťování symbolů ochrany, štěstí a bohatství až po chování svatebčanů. Pohled do světa těchto starých mýtů nám dnes ukazuje, jak hlubokou touhu po štěstí a bezpečí naši předkové do svých rituálů vkládali a kolik z těchto zdánlivě zapomenutých kouzel podvědomě dodržujeme dodnes.
Svatba se obvykle vypravovala z domu nevěstiných rodičů. Bývalo nepsaným zákonem, že rodiče uhradily náklady na svatební hostinu, ženichova strana platila muzikantu a nápoje. Ve svatební den byly ženy na nohou od časného rána. Kmotra nevěsty, v katolických obcích i kmotra od biřmování – spolu s dalšími příbuznými nesla ženichovi košili, rozmarýnový věneček, koláče a pálenku, která se vypila hned při oblékání ženicha. Do bot se ženichovi dával čtyřlístek pro štěstí, jindy zrnka obilí, aby byla dobrá úroda. Do zašitých rukávů kabátu mu vkládali koláče, aby v manželství nikdy netrpěl hladem.
Oblékání nevěsty s pověrečnými úkony:
Oblékání nevěsty bylo povinností družiček, především hlavní družičky, která dbala i o zachování drobných pověrečných úkonů, kterých bylo u nevěsty mnohem více než u ženicha. Do bot dávala nevěstě peníz, která ho měla chytit, když ji muž po svatbě zouval, aby v manželství měli peníze, jimiž by ona vládla. Aby neměla z muže strach, dávala si do boty petržel a po vstupu do kostela si v duchu odříkala: „Petržel, na tobě stojím, muže se nebojím.“ Nezapomínalo se ani na praktiky milostné magie, které měly zajistit citový vztah mezi manžely. Nevěsta dostávala do uzlíčku nebo pod paždí některé bylinky, med i cukr, což měla dát po svatbě muži do jídla. Podobně měla naložit i s hřebíčkem, který měla mít při svatbě pod jazykem. Spodní sukně oblečená naruby, chléb, česnek, či zrnko klokočí měly chránit nevěstu před uřknutím a dalšími škodlivými jevy. Místy v Čechách nařizoval družba nevěstě, aby si ponechala dvě niti, ze dne před oddavkami, když vila věneček ženichovi. Jednu z těchto nití si uvázal pod paždí na nahé tělo ženich, druhou pak stejným způsobem nevěsta. Tento tajný rituál měl oba snoubence chránit před uřknutím a zlou moci ve chvíli, kdy kráčeli k oltáři.
Nevěstu doprovázely družičky v neméně slavnostních oděvech, přičemž v oblastech s dodnes živým folklorem oblékají tradiční obřadní kroje. Hlavy družic zdobily podobné, někdy dokonce navlas stejné ozdoby, jaké měla nevěsta. V tomto zvyku se zrcadlí prastará ochranná magie: dívčí družina se záměrně strojila stejně jako nevěsta, aby tím dokonale zmátla zlé duchy a nečisté síly.
Něco nového, něco půjčeného:
Tradice bílých svatebních šatů se datuje od 19. století. Založila ji anglická královna Viktorie při své svatbě v roce 1840. Bílá barva má symbolizovat čistotu a panenství. Proto se v bílém nemohla vdávat svobodná matka nebo žena vdávající se podruhé. Bílá bývala původně smuteční barvou. Podle známé tradice, by na sobě nevěsta měla mít ve svatební den něco nového, něco půjčeného, něco starého a něco modrého. Vysvětlení může být takové: Něco nového má přinést do manželství štěstí a prosperitu, většinou jde o samotné svatební šaty. Něco starého zase vyjadřuje pouto s rodinou a úctu ke kořenům. Obvykle jde o krajkový kapesníček nebo šperk po babičce, ale bez perel, které přivolávají slzy. Něco půjčeného symbolizuje podporu přátel a rodiny. Často se jedná o sponku do vlasů od ženy, která žije v dlouhém a šťastném manželství. Modrá barva nebyla oblíbená, připomínala smrt, zradu a opuštění. Podle lidových pověr si nevěsty nesměly obléci modrý živůtek, protože by tím na sebe přivolaly modřiny v manželství. Až středověcí kazatelé změnili tuto nelichotivou pověst modré barvy, například Jan Hus ji doporučoval jako barvu nebes. Barva je také odedávna spojována s Pannou Marií, tedy se symbolem věrnosti, lásky a čistoty. Nevěsta by však v této barvě měla mít na sobě jen nenápadnou drobnost – nejčastěji se jedná o svatební podvazek skrytý pod šaty nebo, jemnou stuhu vázanou kolem svatební kytice.
Velká péče se věnovala slavnostní úpravě hlavy podle místních tradic. Někde si nevěsta přes ramena přehodila úvodnici, vyšívanou plachtu, která se kromě svatby používala při křtu dítěte, při obřadu úvodu v kostele, a nakonec se často ženě dávala do rakve. Proto se jich v muzeích nezachovalo mnoho.
Odprošování rodičů a cesta do domu nevěsty:
Když byla nevěsta připravena, položil se na zem ke stolu ručník, nevěsta si na něj klekla a starosvatka jejím jménem děkovala rodičům za výchovu a všechnu péči a děvčeti nařizovala, aby rodičům i do budoucna prokazovala povinnou úctu a odprosila je za všechno, čeho se vůči nim vědomě či nevědomky dopustila.
Děkuji vám, má zlatá matičko, děkuji vám nastokrát,
že jste vy mě těžko vychovala, a teď musím pryč od vás…
Stejným způsobem „odprošoval“ rodiče ženich, a nakonec je požádal za „svaté požehnání.“ Otec udělal synovi křížek a políbil ho, přičemž obyčejně řekl: „Pán Bůh ti požehnej a buď hodný a dobrý!“ Matka udělala synovi tři křížky. Při východu ze stavení musel dbát ženich toho, aby vykročil ze světnice pravou nohou a nešlápl na práh. Potom se celá jeho svatební družina v čele s družbou a ženichem, s obřadním pečivem a dalšími dary, vydala k domu nevěsty. Starobylý zvyk zavírat při této příležitosti před ženichem a jeho průvodem vrata se považuje za zbytek dávné formy získávání nevěsty únosem.
Hledání pravé nevěsty:
Po příchodu do domu si ženichův družba v dlouhé obřadní řeči vyprosil pro svého chráněnce nevěstu od její starosvatky. Ta mu ji stejně obřadně přislíbila. Zahalenou ženu, kterou potom přivedli, však odmítl, podobně jako jednu nebo dvě další, protože pod plachtou se obvykle skrývala přestrojená některá ze starých žen. Konečně byla z komory přivedena pravá nevěsta. Místy docházelo ke společnému odprošení u rodičů nevěsty.
Nevěsta se měla snažit spatřit ženicha dříve, než uvidí on ji, čímž si měla v nastávajícím manželství zajistit domácí nadvládu. Po krátkém občerstvení se svatební družina vydala na cestu. Ještě před odchodem však bývalo zvykem, že ženich dal nevěstě do střevíčků po penízu, aby v manželství nikdy netrpěla nouzí.
Několik pověr, než se odcházelo do kostela:
Slezská nevěsta měla tak, aby ji nikdo nespatřil, s věncem na hlavě podojit krávy a vykydat hnůj. Jako budoucí hospodyni jí pak krávy dobře dojily a v celém hospodářství se jí dařilo. - Na Čejči zavedli ženicha na dvůr, dali mu na pantok suk, aby ho poštípal, a tak dokázal, že bude statečným hospodářem. - Na Brodsku na Moravě, když se odcházelo na zdavky, nabrala matka nevěstina pšenice s makem a házela tím nejen po ženichu a nevěstě, ale též po mládencích a družičkách a všichni chytali do širáků nebo zástěr „Boží požehnání“. - Leckde na Valašsku obcházeli svatebčané třikrát dům, než se odjelo do kostela. Vpředu šla hudba. Někde zase vyšli na dvůr, kdež se uprostřed postavila nevěsta a za zvuků hudby obcházeli ji svatebčané třikrát. - Kdyby někdo nasypal nevěstě jdoucí k oddavkám do střevíců mák, zůstala prý by neplodnou. - Pokud chtěl někdo snoubence rozeštvat, mohl tak učinit ještě ve chvíli, kdy kráčeli do kostela. Věřilo se, že když mezi ně dotyčný hodí kousek hlíny ze hřbitova, v ten ráz se sobě zoškliví. Pověra totiž pravila, že v takovém okamžiku uvidí jeden na druhém koňskou hlavu.
Cesta do kostela:
Když nevěsta a ženich vycházeli ze vrat domu, pohazovali je diváci hrachem. Ten byl vždy považován za symbol prosperity, štěstí a bohatství. Zřejmě pro jeho vlastnost nabývání na objemu. V první části průvodu šel ženich s družbou a mužskými členy obou svatebních družin, v druhé části nevěsta s hlavní družičkou, družičkami a ostatními ženami. Někde svatební průvod do kostela zahajovala hudba, za ní jela nevěsta s družbou nebo mládencem, družička s ženichem na voze. Koně ve sváteční výstroji mívali na hlavě kousek rozmarýny. Když svatebčané projížděli vesnicí, házeli lidem malé koláče - „metačky“. Na Poděbradsku jeli mládenci na koních a za jízdy vypalovali rány z bambitek. Na Přešticku chodíval před svatebčany, když šli k oddavkám do kostela, tlumač neboli družba, jenž nesl mošnu a v ní šátek, kytku a živou slepici, což byly dary pro kněze, jenž měl snoubence oddávat.
Při cestě do kostela nesměla stará svatka nevěstě upravovat šaty, aby ji později v manželství muž také „neupravoval“, tedy nebil. Samotná nevěsta nesměla cestou k oltáři vůbec mluvit. Pokud jí během cesty do kostela pršelo do věnečku, lidé věřili, že jí prší Boží požehnání. Špatné to však nebylo, ani když panovalo pěkné počasí – v takovém případě se na nevěstu prý smál sám Pán Bůh. Naopak vítr během svatebního dne věštil, že mezi manžely budou panovat časté mrzutosti a neshody.
Obřad před oltářem a ochrana před čárami:
K oltáři v kostele přicházeli ženich s nevěstou následováni svými rodiči, svědky a ostatními svatebčany. Před oltářem měli oba mladí stát těsně vedle sebe, aby se mezi ně nemohlo nic zlého dostat, ani třetí osoba, ani lidské řeči, ani čáry. Žena, která chtěla mít v domácnosti rozhodující slovo, měla si před oltářem pomyslet „já sekera, ty špalek“. Nevěsta měla, když k oltáři přiklekávala, kleknout ženichovi na šos kabátu, aby se pak v manželství nebála.
A započal nejvýznamnější okamžik v toku života snoubenců. „Panáček“ nebo sám pan farář, oděný v kleriku, bělostnou rochetku a s bílou štolou tázal se snoubenců za přítomnosti dvou svědků, zda míní dobrovolně spolu vstoupit do stavu manželského. Snoubenci radostně přisvědčili a ochotně si podali pravice k vyzvání farářovu, na něž položil štolu se slovy: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj. Já spojuji vás k manželství ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen!“ Při posledních slovech je požehnal křížem a pokropil svěcenou vodou. Pak požehnal dva prsteny a jeden podal ženichovi, jenž jej navlékl nevěstě a druhý pak podal nevěstě, která jej podobně navlékla na prst ženichův. Potom se obyčejně sloužila mše, při níž bylo novomanželům uděleno požehnání.
Dříve než oddaní snoubenci vstali od oltáře, hleděli družička i mládenec, aby jim věneček z hlavy spíše popadli, družička ženichovi a mládenec nevěstě; neb komu se podařilo dříve jej chopit, dříve prý se provdal neb oženil. Pokud se družička chtěla do roka vdát, musela se dotknout nevěstiných šatů ve chvíli, kdy nevěsta po novomanželském slibu vstávala od oltáře (tento zvyk se udržoval ve Slezsku). Na Valašsku se zase věřilo, že pokud byl mezi svatebčany nějaký nepřítel snoubenců – například bývalý milenec nevěsty – mohl jejich štěstí zmařit. Stačilo, když během obřadu vystoupal na kostelní věž a ve chvíli, kdy kněz při mši pozdvihoval svátost, se dotkl zvonu. Manželé pak spolu podle pověry nikdy nedokázali žít v dobrém.
Než začala mše, dávali novomanželé na ofěru. Za oltářem žádala novomanželka novomanžele, aby jí dal nějaký peníz na ofěru. Takto získaný peníz ovšem nedala na ofěru, nýbrž na tu měla připravené peníze své. Za peníze, jež obdržela od manžela, pak nakoupila věci, které v domácnosti po celou dobu trvání manželství prospívaly a jimž se dobře dařilo. V tajemném šeru za oltářem neopomněla mladá manželka uštědřit manželi do zad „žďuchanec“ neboli „herdu“ a šlápnout mu na podpatek boty; to vše proto, aby byla skutečnou paní v domě a vše šlo po jejím. Když manželka vyšla od oltáře, měla se podívat ke kostelním dveřím, poněvadž co uviděla u dveří stát, to prý ji čekalo. Byl-li to mužský, znamenalo to, že první dítě bude hošík, ženská značila zase děvčátko.
Při mši dávali svatebčané bedlivý pozor na hořící svíce na oltáři. Když pěkně plápolaly, věřilo se, že novomanželé budou spolu v klidu svorně žít. Hořely-li však svíce na straně ženichově temněji, soudilo se, že dříve zemře a podobně planuly-li svíce temněji na straně nevěstině, znamenalo to, že ženich bude vdovcem. Když bylo po oddavkách a po mši, vycházeli svatebčané z kostela, aby jeli ke svatební hostině. Nyní si manžel mohl spokojeně zpívat:
Už mou milou od oltáře vedou,
tenkrát jsi, má panenko, tenkrát jsi má!
Už jsem tvoje, můj nejmilejší,
už nejsem paňmámina.
Pověry spojené při odchodu z kostela:
- Pokud novomanželé při odchodu z kostela spatřili na cestě červenku, oblíbeného ptáčka našich předků, znamenalo to, že jejich manželství bude šťastné a spokojené. Stejné štěstí jim věštila i vlaštovka, která jim přelétla přes cestu, nebo pohled na letící pár holuba s holubicí.
- Naopak špatným znamením byla vrána. Její přítomnost věštila, že manželé půjdou v životě každý svou cestou a nebudou žít ve shodě.
- Zajímavou pověrou bylo, že pokud nevěstě usedla na závoj moucha, považovalo se to za neklamné znamení, že manželství bude naprosto spokojené.
- Pokud se pak v jedné obci sešla svatba s pohřbem ve stejný čas, lidé věřili, že ze snoubenců zemře dříve ten, jehož pohlaví odpovídalo pohřbívanému – šlo-li o pohřeb muže, měl dříve zemřít ženich, pokud pohřbívali ženu, jako první měla odejít nevěsta.
Svatba byla velikou událostí, o níž se potom ještě dlouho vypravovalo po celém okolí. Všichni hosté se strojili na svatbu v nejpěknější svůj šat sváteční. Byly to kroje malebné, které dodávaly našemu venkovu krásu a svéráznost. Kroj byl přizpůsoben duši a potřebám toho kterého kraje. Proto jiný byl na Chodsku, jiný na Blatech, jiný opět byl kroj podorlický, podještědský, hanácký, valašský, slovácký atd. V jednom se však shodovaly: byly opravdu krásné.
Svatební pověry spojené s dětmi:
Na západní Moravě panoval zvyk, že pokud matka vzala v den svatby své dcery nový, zamčený zámek a zakopala ho do země, její dcera pak neměla mít děti. Podobně to chodilo na Brodsku. Nevěsta, která nechtěla otěhotnět, si po svatbě sedla vedle svého ženicha a pod sebe položila zamčený zámek, který pak hodila do studny nebo zakopala do země. Kolik let si přála zůstat bezdětná, na tolik prstů si při tom sedla.
Když se nevěsta po svatbě vrátila domů, měla se hned podívat do komína, aby její děti měly černé oči. Na Brodsku zase novomanželé jedli po obřadu z jednoho hrnku mléko s tmavým vdolkem – věřili, že díky tomu budou jejich potomci bělostní a černoočkoví.
Aby měla mladá hospodyně v domě vždy hojnost mléka, věšel se na západní Moravě během hostiny na stěnu mlíčeň (nádoba na mléko) a svatební hosté za něj symbolicky tahali. Na stejném území se také přísně dbalo na to, aby se během svatební hostiny nikdo nedíval na novomanžele oknem zvenčí. Lidé věřili, že pokud by tak někdo učinil, narodily by se manželům šilhavé děti.
Nepřejícné čáry a zlá znamení:
Šťastná nebo špatná budoucnost mladého páru se předpovídala podle počasí, ročního období, měsíce v roce, podle přibývajícího nebo ubývajícího měsíce, dne v týdnu, sudého či lichého data a řady dalších okolností konání svatby. Budoucnost manželů mohly v negativním smyslu ovlivnit různé úkony, které provedli nepřející lidé během konání svatby. Uhlí s popelem, nasypané za úsvitu před vrata svatebního domu, hrouda hlíny z hrobu hozená před mladý pár ubírající se na svatbu, pes s kočkou uzavřený v sudě, v pytli nebo v jedné místnosti v průběhu svatby apod. měly vnést do manželství trvalé neshody a nesnášenlivost.
Ochranná magie a věštění budoucnosti:
Proti těmto a podobným čarám měly nevěstu chránit různé předměty, které si nevěsta brala na svatbu s sebou. Zdar nastávajícího páru v hospodářství zabezpečovaly i družičky, například tím, že ve svatební den plely trávu v zahradě nebo na poli. Na cestu svatebnímu průvodu prostíraly len, aby měla nevěsta vždy dost plátna. Přihlížejícím rozdávaly pokrájená sladká jablka, aby i manželé byli k sobě vždy sladcí a koláče, aby netrpěli nouzí. Za zlé znamení se považovalo, když se svatebčané setkali s pohřbem, nebo když se setkali s jinou svatbou. Žena, která s prázdnými nádobami přešla před průvodem, stará žena, či kočka přivolávaly do manželství nouzi a neštěstí. Neměla se vydařit ani manželství, měl-li svatbu bratr se sestrou v týž den, nebo jestliže v týž den byly ve vesnici tři svatby.
Před dveřmi kostela nevěsta rozsypávala nebo vyhazovala nad hlavu peníze, aby byla bohatá. Potkal-li svatební průvod křest, mělo být v manželství hodně dětí, na počet dětí se usuzovalo také z toho, kolikrát nevěsta přešlápla při oblékání do svatebních šatů nebo z počtu zrnek, které se zachytily na jejím oděvu, když ji svatební hosté pohazovali pšenicí, ovsem, žitem nebo hrachem. Z jejího chování při příchodu do domu ženichových rodičů se usuzovalo, jaká bude hospodyně. Byla tu podrobována různým zkouškám věcmi, které jí byly kladeny do cesty.
vyobrazení: Mikoláš Aleš
zdroj: kniha - Rodinné svátky a oslavy, Alena Vondroušková
kniha – Už mou milou do kostela vedou – PhDr. Vladimíra Jakouběová
(vydalo Muzeum Českého ráje v Turnově)
kniha – Česká svatba a Moravská svatba
vyobrazení: pohlednice Adolf Liebscher - Do mladé domácnosti
