Zapsané Františkem J. Vavákem sousedem, sedlákem a rychtářem z Milčic u Nymburku l. p. 1787
Na úvod jen krátká poznámka k pamětem. Jde opravdu o výjimečnou a poutavou vzpomínku, která vás nejen pobaví obsahem, ale i jazykem staročeským. Také zjistíme, že děj a obsazení se nemění, jen se posouváme v čase. Určitě stojí za pozornost, že tento příběh se odehrává pouze 12 let po selském povstání, které bylo bojem českých sedláků proti vrchnosti s cílem osvobodit se z ubíjející robotní a nevolnické povinnosti. Porážka povstání v bitvě u Chlumce ve dnech 25. až 26. března toho roku dala vzniknout českému příměru a úsloví „dopadnout jak sedláci u Chlumce“. A až v roce 1848 byla zrušena robota a všechny ostatní poddanské povinnosti.
V lednu bylo veřejně na kazatelnách v kostelích oznámeno nejvyšší císařské poručení neboli patent o posvíceních: konat se mají na všech místech stejně a sice o třetí neděli měsíce října, a to v celé zemi české. Slavnost se konala všude tam kde kostely byly, ale i tam, kde kostely nebyly. Strojila se jednou za rok s pozváním hostů a přátel. Když jsme toto posvícení viděli a zkusili a bedlivým vypočítáním jsme zjistili, že sedláka posvícení stálo tolik, jako celoroční kontribuce a malého sedláka nebo chalupníka víc než kontribuce (daně). Zvláště kde ves blíže ku města byla, tu kmotrů, strýčků s manželkami a s dítkami i chůvami nalézti se dalo, že sedlák i selka sotva stačili vítat. U stolu přátelé zabrali nejpřednější místa, v pokrmech nejpěknější kousky vybírali, a pak sedlákovi co jim oni nechali, to jísti musili.
