Popeleční středa nemá své pevné datum, protože i datum Velikonoc je pohyblivé, ale vždy byla mezníkem dvou protichůdných období - masopustu a půstu. Uzavírá čas lidového veselí a přesně o půlnoci otevírá prostor pro střídmost a duchovní rozjímání. Začíná doba půstu, trvající 40 dní, na jejímž konci je oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista (Boží hod velikonoční). Podle církve se lidé postí, aby si připomněli Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, kde se stravoval prostým způsobem a odolával pokušení ďábla. Popeleční středě, se také dříve říkalo Bláznivá, Černá či Škaredá a někde má dokonce přezdívku Adamův den. V tomto období byla velmi oblíbeným jídlem pučálka, pokrm z napučelého hrachu, proto se místy dokonce "Pučálkou" nazývala doba mezi Popeleční středou a první nedělí postní.
Po celý den se dodržoval přísný půst. Mnozí se skutečně báli pozřít byť jen kousek masa, protože lidová pověra varovala, že takového opovážlivce postihne neštěstí a skončí jako žebrák. Také zbytek postního období byl provázen velmi přísnými zvyklostmi. Na mnoha místech se po celou dobu, nebo alespoň v určité dny, nesměly v kuchyni používat živočišné tuky a zpravidla ani mléko a vejce. Někde bylo dokonce zvykem, že hospodyně o popeleční středě vynesly na půdu nádobí používané k přípravě masa a sádlem maštěných pokrmů. Místo něj používaly nádobí "čisté", omastkem netknuté, nebo staré nádobí důkladně vyvařily. Kovové lžíce a plechové nádobí pak v tomto čase často nahradily misky hliněné a lžíce dřevěné. Ve Slezsku se říkalo, že na Popeleční středu "maso utíká komínem pryč‘. Vesničané proto masité pokrmy vynechávali hlavně ve středu, v pátek a v sobotu, nezřídka však po celý týden. Aby půst pocítila i hříšná duše, zakrývala se v domácnostech zrcadla, která by mohla svádět k marnivosti a světským myšlenkám. Po celý půst nebyly žádné tancovačky, hlučné svatby a nebylo vhodné smlouvat si noční milostná dostaveníčka.
Mnozí se velmi neradi loučili s masopustem, a tak si ho prodlužovali i o tuto středu „bláznivou“, kterou vítali tak neradi, protože jim přinášela půst a nazývali ji proto „škaredou“. Mnoho lidí tedy započali půst až druhý den, a tak byl čtvrtek jejich prvním dnem půstu. Jiný kraj, jiný mrav a tak místy zase sedláci dokonce přestávali i kouřit, šňupat tabák a podstatně omezovali popíjení piva a kořalky.
Již cestou do kostela o popeleční středě bylo vidět, že dny veselí jsou nenávratně pryč. Ženy si oblékly tmavé oděvy, odložily pestré fěrtochy i šátky. Také muži vytáhli ze šatníků tmavé oblečení. Ve staveních se rozhostilo ticho. Do okolí se nanejvýš linul táhlý zpěv postních písní.
V katolických kostelech dostávají lidé na Popeleční středu ráno při neokázalé mši na čelo znamení kříže, které jim uděluje kněz popelem (neboli popelec), který pochází ze spálených ratolestí (kočiček) posvěcených na Květnou neděli předchozího roku. Říká při tom větu „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš“, nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“. Tímto se věřícím připomíná pomíjivost života a nutnost pokání. Křížek měl, ale i zcela prozaický význam, lidé věřívali, že s jeho znamením je nebude bolet hlava a pokud si popel s čela hned nesetřou, ochrání je i před nemocemi a budou se po celý rok těšit ze svého pevného zdraví.
O začátku postu vypráví i Jan Jeník z Bratřic (r. 1838): „Tejkaje se popelce, bylyť jsou tuto středu před polednem hned od rána všecky kostely s horlivými katolíkama naplněny. Tam v řadách klečící lid obojího pohlaví očekával pana pátera s velikou dychtivostí. Tohle však pamatování (t. j. Memento mori) nezdrželo se dlouho u nich, zvlášť u těch, kteří zámožnější byli; neboť jak domů přišli, radovali se hned nad životem svým a těšili se nemálo na ten první oběd postní, při kterémž jim pak oupravně na černo kapr, štika smažená a jiný ještě z bělounké mouky po česku připravené jidýlka dobře chutnaly a při čemž se neopominulo hodně se pivíčka nabumbati, to sice dle starého přísloví, že rybičky v žaludku chtějí plavali.“
Návštěva hospody po mši svaté bylo velmi rozšířeným zvykem. Muži zvali své ženy a dívky, aby společně "spláchli popelec". Pilo se především na to, aby se v nadcházejícím roce dařilo obilí. Chasníci pak děvčata hostili rosolkou nebo kmínkou, čímž si chtěli naklonit jejich přízeň, aby o Velikonocích dostali bohatou pomlázku. Na Vsetínsku u pálenky pojídali silně opepřenou pučálku. Některým tak chutnalo, že zůstali v hospodě celé odpoledne, ale byli i takoví, kteří měli pevnou vůli a do hospody nešli. Zábava se místy protáhla až do konce týdne. Další dny měli hospodští smutné časy.
Etnograf Vídrman Osvald (1832-1895) k tomu přidává: "Škaredá středa bývala opravdu velmi škaredou, anžto všichni spaním, hejřením a pitím zmořeni skutečně byli škaredí."
Pojmenování "Škaredá středa"
Mohlo vzniknout i proto, že díky sypání popele na hlavu si lid v tento den nebral k pokání svůj sváteční šat, ale vyměnil ho za škaredší oblečení. Některá děvčata se za požehnání stydívala a zakrávala si hlavu šátkem. Místy se dokonce říkalo, že v tento den mají svátek škaredé ženy.
Jisté je, že se někde oblékali kajícně hned o popeleční středě a odtud i pojmenování je shodné s první nedělí postní: černá středa, černá neděle. Těžké loučení s masopustem dokládá i pořekadlo:
„Na škaredou středu, nerada předu.
Ráda spím a co jest dobrého, všecko sním“.
Tímto pořekadlem častovali muži a mládenci své ženy a dívky, které odvedly po obdržení popelce z kostela přímo do hostince.
Na Hané děvčata pekla pučálku na škaredou středu a pučálka se pak jedla v hospodě. Tu, která s nimi ještě nikdy pučálku nepřipravovala, poslaly do vsi vypůjčit smyšlený pučálník, aby se pak téhle nešťastnici celá dědina vysmála. Po popeleční středě začínají po nedělní mši svaté, Křížové cesty, které věřící v úctě prožívají…
zdroj: Veselé chvíle v životě lidu českého, l. p. 1950 – Čeněk Zíbrt a Český lid, Karel Pejml
vyobrazení: pohlednice, Oskar Schmidt (1908, Litoměřice - 1982)
