Štítný koncem XIV. století vytýká hudcům, pištcům a kejklířům, že nemírně a v nenáležitý čas provozují své řemeslo, „I ve středu v první po masopustě nepřestanů řemesla svého, a správně majíc přestáti. Ale když neslušie, tehdy oni viece tiem lidi odvodie náboženstvie a božie služby; jakož vídáme na posviecení, a jakož sem řekl, po devietníku k masopustu, když již svátá cierkev ve mnohých kosteléch zpievá, řkúc takto:
Dnové všie marnosti již míjejí,
úžiteční dnie přicházejí,
čas se blíží všech střiezvých:
hledajme Boha čistotu srdec svých!
a druhdy i u puostě, a netbajíc na to, že kostel napomíná, aby lidé plakali na své hřiechy a ponížili se, pomniec, ež jsú popel a v popel se obratie.“
Podobně si Štítný stěžuje i na jiném místě: „V středu ještě dopoledne páší Boží nevoli.“ Spravedlivé rozhořčení jeho je patrné také z těchto slov ze slov: „O kteraké jest pak oslepenie lidské, ještě i ten den (na »popelec«) zabylstvo v bujnosti plodili kteréžko-li, v kolbě, tancích neb po uliciech a své chlípnosti neostati aspoň ten den.“
I v zaobalených slovech Jesuity Albrechta Chanovského z Dlouhé Vsi (žil v letech 1581 - 1645) o masopustě čteme jemnou narážku na nedodržování délky masopustu: „Dovoluje a přehlídá té doby církev svatá, aby každý v bázni Boží ty dva poslední dni mírně vesel pobyl, aby jsa obveselen a posilněn, tím ochotněji a stáleji mohl půst nastávající začíti a skonali a ne aby bohu Bachovi aneb raději svému hříchu zbytečným jídlem a pitím modlářství provozoval, jako někdy pohané činili . . .“
O konci masopustu a začátku postu vypráví i Jan Jeník z Bratřic (1756-1845) v I. svazku pamětí r. 1838: „Tejkaje se popelce, bylyť jsou tuto středu před polednem hned od rána všecky kostely s horlivými katolíkama naplněny. Tam v řadách klečící lid obojího pohlaví očekával pana pátera s velikou dychtivostí . . . Tohle však pamatování (t. j. Memento mori) nezdrželo se dlouho u nich, zvlášť u těch, kteří zámožnější byli; neboť jak domů přišli, radovali se hned nad životem svým a těšili se nemálo na ten první oběd postní, při kterémž jim pak oupravně na černo kapr, štika smažená a jiný ještě z bělounké mouky po česku připravené jidýlka dobře chutnaly a při čemž se neopominulo hodně se pivíčka nabumbati, to sice dle starého přísloví, že rybičky v žaludku chtějí plavali.“
V dalších řádcích líčí pochovávání Bacchusa na popeleční středu: „Odpoledne okolo pěti hodin skoro ve všech nákladních domech slavil se skvostně pohřeb pana boha ožralství, tak řečeného Bacchusa. Tento zemřelý bůh ožralství byl v oděvu královským na parádní postel vložen, dle obyčeje na znak, na místo krucifixu držel v své ruce korbel a na hlavě místo koruny královský měl veliký věnec zpletený z půlmázových sklenic. Okolo tý parádní postele stáli páni hosti obojího pohlaví, nutivše se, by jejich tvářnosti smutné a truchlivé býti se zdály, kdežto se mezi tím jakési oumrtí neb partecedule, pěkně psané, rozdávaly, jež všude jináč zněly a jsouce s směšnými nápady obohacený.“
Těžké loučení se s masopustem a usilovná snaha dožiti a dopiti to veselí do posledního doušku až na dno, zračí se též ve svědectví Krolmusově (1790-1861), dle kterého v některých osadách českých i zněmčených vlasti naší muži a mládenci, obdrževše „popelec“, vedou své ženy a dívky z kostela přímo do hostince a tam je častují. Táž nálada obráží se též ve známém pořekadle:
„Na škaredou středu, nerada předu.
Ráda spím, a co jest dobrého, všecko sním.“
Na Moravě místy „na škaredou středu děvčata šla na přístku, chasníci jim přinesli zavdané. Večer šli s průvodem k pudmistrovi odevzdat právo, při čemž se na basu něco švrdlikalo.“
Na Vsetíně, kdež bývaly jen dvě hospody a palírna, chodívali na škaredou středu usedlí měšťané i se ženami do této palírny, a to nezřídka hned po kostele ráno — kdež je nájemník palírny (panské) častovával kořalkou a pučálkou. Při tom provozovaly se i všeliké kratochvíle a hry. Zvláště hra na „škarbal“. Dosud dávají někteří hostinští svým hostům toho dne pučálku, jež se silně opepří, aby kořalka nebo pivo hodně chutnalo.
Tato svědectví o prodlužování masopustu dostačně dokazují, že ještě na popeleční středu veselili se mnozí až příliš, nevědouce, kdy přestat a jsouce tak podnětem ku pohoršení.
Sem musíme také zařadit zprávu Bassompierrovu (1579-1646) z r. 1604., že tenkráte slavili masopust místy v Čechách dle starého kalendáře, déle než tam, kde kalendář nově upravený byl zaveden: „Nyní jest sice v městech Pražských již nový kalendář v obyčeji, ale na venku mezi husity se o něj nedbá, takže masopust, když v Praze ukončen, venku o deset dní déle trvá.“ (Šlo o přechod z juliánského na gregoriánský kalendář kolem, kde se datum posunovalo o deset dnů dopředu. Často se tato změna, ale nerespektovala)
