Za dávných dob, kdy naši milou vlast pokrývaly nekonečné lesy, zdržovaly se v houštinách a na lesních paloucích lesní panny neboli víly. Bydlívaly v jeskyních a slujích, nebo ve zříceninách starých hradů a zpěv a tanec, to bylo jejich zaměstnáním. Lákaly k sobě mládence všelijakým způsobem a pak tančívaly s nimi, až mnohý klesl mrtev k zemi. Největší moc měly v předvečer sv. Jana Křtitele, to se nikdo neodvažoval do lesa.
Často přicházely i do stavení a hodným lidem pomáhaly při různých pracích v domácnosti i na poli. A kde taková lesní panna pracovala, bývalo vždy všeho dost. Lakomým selkám se však různě mstily; také jim brávaly děti a podkládaly svoje, škaredé a neduživé. Od dobrých lidí vyprošovaly si různé maličkosti, jako nevytřené skořápky z vajec a moučný prach, jehož obého nezbytně potřebovaly pro své věčně hladovějící děti na koláče, což prý je zasytilo.
Mnoho a mnoho pověstí uvádí se o lesních pannách. Předkládám tuto místní, zachovanou mezi lidem na Poličsku.
Před dávnými lety žil ve vsi Petrovicích u Police n. Metují jakýsi bohatý sedlák. Ten měl jediného syna, dospělého již, pro kterého měl otec vyhlédnutou nevěstu ze sousedního Bezděkova. Ale milý Jiřík neměl na ženění ani pomyšlení. Děvče bylo hezké a bohatých rodičů, ale trochu přihlouplé a způsobů hranatých, a to se mu u ní nelíbilo. Sám byl povahy jemné a tiché, a proto i podobnou požadoval od své budoucí ženušky.
Měl-li kdy, zašel do blízkého lesa, kde nejraději se zdržoval, naslouchaje zpěvu ptactva, nebo tajemného šumu řeky Metuje. Otec mu často domlouval, aby zanechal toho blouznění a myslel již vážně na svoji budoucnost, leč Jiřík se nezměnil ani za mák. Jak jen mohl, vytratil se z domova a už byl zase v lese.
Za tehdejších časů táhly se rozsáhlé lesy po celé polické krajině a kde se dnes říká na Petrovicích „v dolci“, rozkládaly se temné doubraviny. A v těch zdržovaly se lesní víly. Za měsíčních nocí vycházely na lučinu a v lehounkých, průsvitných šatech, bosy, skotačily a tančily.
Jiřík se o tom dozvěděl náhodou a jeho touha byla uzřít tyto vnadné tanečnice. Vycházel proto v noci, když měsíc byl v úplňku, do „dolce“, aby na vlastní oči uviděl, co o vílách slýchával. Chodíval často, ale dosud se mu nepodařilo je spatřit. Víly měnily vždy místo a těžko bylo smrtelníkovi na témž místě je několikráte spatřit. Jiřík byl však vytrvalým a umínil si, že je musí vidět, kdyby každou noc měl v „dolci“ strávit.
Mnohokráte odešel s nepořízenou, ale to ho neodradilo, příští noc tu byl zase. Skryt byl v houští, ale tak, aby dobře viděl celou lučinu. Až jedenkráte se mu to přece zdařilo.
Byla teplá noc před sv. Janem Křtitelem. Jiřík vydal se znovu do lesa a čekal. Pojednou zapraskaly větvičky v lese a na lučinu vběhla víla, jako plachá laň. Byla samotinká a ohlížela se na všechny strany. Jiříkovi zabušilo srdce. Stál, jak ten dub vedle, ani se nepohnul. Víla okamžik postála, pak hupky do lesa. V malém okamžiku vyhrnulo se jich z lesa dvanáct a držíce se za ruce, kolem se točily a prozpěvovaly.
Byly všechny neobyčejně krásné, avšak jedna z nich zvláště Jiříka upoutala. Jen na ni hleděl a oči s ní nespustil. Často přiblížily se k Jiříkovi na několik kroků a v tom okamžiku měl sto chutí vyskočit z lesa a uchopit ji za ruce. Jakási neodolatelná touha se v něm probudila a šeptala mu, aby si tu krásku přivedl domů. Potichu se šoural kupředu, přitisknut k silnému dubu, byl neviděn, a přece sám viděl vše.
Teď, hle, celé to kolo víl blíží se v rytmickém tanci k němu. Onu překrásnou vílu má na dosah ruky. Neodolal. Vyskočil z lesa, uchopil ji za bílou, jemnou ručku a nepustil ji. Všechny ulekaně vykřikly a zmizely zrakům Jiříkovým. Chycená víla prosila, aby jí pustil ke svým družkám, ale Jiřík uchopil ji za druhou ruku a táhl ji z lučiny.
„Nepustím tě, staneš se mou ženou, dívko překrásná!“ zvolal Jiřík roztoužen a přitáhnul jí neočekávaně k sobě a políbil ji na ústa!
„O, běda, běda, jsem nyní nucena jít s tebou. Svým políbením vzal jsi mi veškerou moc a již nikdy se nesmím vrátit!“ zalkala víla.
Šla nyní s Jiříkem poslušně, jako beránek, s hlavou sklopenou a s očima plných slz. „Nestrachuj se, neublížím ti, budeme tě míti rádi!“ horoucně mluvil Jiřík a stíral slzy z jejích krásných očí a hladil její havraní vlas.
Bylo dávno po půlnoci, když Jiřík zaklepal na okno svého domova. Matka mu přišla otevřít a zůstala překvapena. „Koho to vedeš, Jiříku?“, ptala se matka. „Vedu si svou nastávající ženušku, maminko! — Hleďte, jistě budete s ní spokojena!“ A Jiří zavedl svou krásku do světnice.
Matka rozsvítila louč a svítí na neznámou dívku. Krásou její byla přímo užaslá. „Takové děvče není na celém okolí!“ myslela si. „Odkud ji vedeš, synu?“ — „Nevěděla jsem, že už máš svou vyvolenou!“ — „Však co otec bude říkat, víš přece, že. . . A Jiří místo odpovědí, pobídnul vílu, aby si sedla a ptal se jí, co by jedla.
„Nic, Jiříku, nemám hladu, jsem však unavena!“ „Maminko, ustelte jí v komůrce, ráno si vše povíme!“ Když druhý den se otec vše dozvěděl, bylo zle ve stavení. „Víš přece, že jsem ti nevěstu vybral, co to tropíš za hlouposti!“ zlobil se otec. Když však spatřil sám nevěstu Jiříkovu, ani nehlesl. Nemohl z ní očí spustit, jak se mu líbila.
V krátkosti nato byla svatba, a tak slavná, že to na Petrovicích nikdo nepamatoval. Kupodivu nevěsta Jiříkova neměla ničeho, a přece všeho bylo všude dost. Jako by kouzelným proutkem štěstí se přičarovalo do statku.
Mladí manželé žili šťastně po mnoho let a jmění Jiříkovo rostlo rok od roku. Příčinu toho věděl jen Jiřík sám a tím více miloval svoji Doubravku, jak ji nazýval. Slovem se nikomu nezmínil, ani svým rodičům, že žena jeho je lesní vílou. Umínil si, že tajemství to nesdělí nikomu.
Po čase narodil se jim synáček. Byl hezounký, jako maminka, ale slabounký a stále nemocný.
Starostlivý otec volal lékaře, dělal, co kdo radil, leč synáček nezesílil. „Čím to je?“ myslel si často, „snad tím, že matka je víla!“ Nasazený červ počal v něm hlodat a jednou trochu rozhorlen, osopil se na svoji Doubravku a řekl jí: „Vím, čím to je, že to dítě je tak ubohé, to jsi vinna ty!“
„Jiří, Jiří, cos to učinil, ublížil jsi mně, nyní musím odejiti od tebe a od svého dítěte a nikdy již se nevrátím! Nyní bude ze mě bludička, neboť ke svým bývalým družkám nesmím!“ Jiřík se zalekl slov své ženy a uchopiv ji za ruku, konejšivě pravil:
„No, snad není tak zle pro několik slov, nemyslel jsem to tak!“
„O, běda mně ubohé“, zalkala Doubravka a vytrhnuvší se svému muži, prchla ven do zahrady a byla ta tam. Darmo běžel Jiří za svojí ženou, darmo jí volal nejsladšími jmény, Doubravky se již nedovolal.
Více ji nespatřil.
