Na slavné mši děvčata, jak duchové se svíčkami v rukou překrásným věncem svých úborů ovinula kvítím bohatě vystrojený oltářík a za lahodných zvuků pastorálky kladla výroční svou hřivnu na modlitby za čistotu panenských svých duší. Jaká to byla z kůru hra! Až do tance jim bylo a jak se která vždy zatočila a v úklonu křížem se znamenala před oltářem Páně těžko bylo si představit obrázku čistší lahody a bezúhonnějšího půvabu, než jak se jevil tu v plachém úklonu moravského děvčete před trůnem Nejvyššího. Lidé přejí si šťastného nového roku:
„Habe nám všem belo zas dobře a hjiném lip!“
Pastýř s usmolenou knížkou přechází od domu k domu a vybírá svou celoroční službu. I hutař chodí a do koše skládá koláče, vejce, šrůtky černého masa, do kapsy spouští hotové dvacítky od sedláků, desítníky od chalupníků, jak kde od nepaměti bývalo už ve zvyku.
A hned po novém roce s novoročním přáním přichází i kominík, černý jak čert směje se bílými zuby do dveří a umouněnou rukou podává svůj veršovaný „wünsch“: Na obrázku smavá rodinka pod vánočním stromkem, po levé sv. Florian z puténky zalévá cosi jako ohýnek, po pravé bílý anděl žehná rodině a nade všemi Černý kominík, krasavec v plné zbroji i s kartáčem na zádech předkládá pánu domu veršované svoje blahopřání:
»Nový rok zas přišel a s ním známý starý,
on vás neopustí, zůstane Vám věrný.
On Vám hned slibuje, že vždy bude dbáti,
aby v kamnech Vašich oheň mohl pláti…
Vám oddaný Fr. Kulička, mistr kominický v Borové u Brna.
Čte táta, čte máma, obrázek obdivují děti a kominíkův vzkaz dlouho, snad po celý boží rok zůstane viset někde v ústraní, kam občas zaběhne hospodář a v rychlosti okuláry svými pátrá, na kolikátého že letos připadne ten nebo onen slavný den.
Děvčata s bílým uzlem na zádech nastupují novou službu. Malovanou truhlu odstěhovaly už včera do nového domu, kterému ode dneška budou říkat »náš« …
Odpoledne dědina na Nový rok už zvykla. Otřel se nějak přes poledne a nikdo už ani nevzpomněl, že Nový rok je. Hospodyně besedují, muži se trousí na sklénku piva, chasa v hospodě o stůl líská ušpiněnými kartami.
Mařka, Rozára, Anča, Sefka přemýšlejí o svém novém domově a když večer na lůžko se kladou, končí s povzdechem: „Jak se hale v tý nový službě bodo mět!“ Tak, kde, kdo už má svůj vůz připravený.
Nuže — s Pánem Bohem, jeďme!
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903. Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
