Na druhý den ráno po masopustním úterý dědina byla zkrotlá a tichá, jak svatá plížila se rozblácenou dědinou do kostela. Nikdo by v těch smírných, zbožných ovečkách nebyl ani hledal sídlo ďábelských zvůlí a rozmarů. Děvčata pobledlá protancovanými dny a nocemi — chlapci schlíplí a vybouření zas na několik měsíců zolovnatělou jakousi chůzí poslušně scházeli se na hlas zvonů k společnému pokání. Byl dnes plný kostel lidu a v srdečné lítosti letěla ke klenbě chrámu první postní píseň:
Přistup sem, hříšníče, přijmiž popel pokání,
marný světa milovníče, pojď, rozvaž své skonáni.
A nebylo jednoho z nich, jenž by nebyl po mši svaté přiklekl k zábradlí před oltářem Páně a nedal si bílou rukou velebníčkovou na zvadlé čelo šedým prachem napsat znamení své pokory a hříšné bídnosti.
„Memento quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
(Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš.)
I ti nevinní poznačení byli Popelcem, a ve škole ďučka seděla vedle ďučky a nikdo se neodvážil se jen dotknout čela, aby nesetřásl příšerné „smrti“ znamení.
Nad Habrůvkou zasedl zas neveselý, smutný, ale milý, předtuchou jara už k slavnému jeho vzkříšení tak nevystihle krásný velikonoční půst.
zdroj: kniha Rok na vsi, autor: Alois a Vilém Mrštíkové
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
