Planou žňové dny. Ráno vstává v krev, ospalý a jako vysílený ukládá se den k večernímu spánku. A kraj osmutňuje holými strnisky, „v řadách“ mrtvě kupí se složené mandele, tolik připomínající stany vymřelého táboru. Oko živí už jen široké lány zdravě tmavých řep a pruhy selských brambořišť. Už jen sem tam po kopcích se ještě zlatí zbylý pruh ovsa, kousek ječmene, zelená dorůstající jetel.
Po strniskách s dětmi potulují se už bílé houfy hus a koroptve vyrážejí z turčisk, vyplašeny slídivými čumáky panských psů. Jednotlivě už i vrány krákají po mezích, nad lány lidem opuštěnými sletují se holubi, aby sklidili, co nesklidila žeň. Zástupy panských dělnic s hráběmi překročují z nivy na nivu a za zpěvu shrabují utroušená stébla. Pojednou zařval podnapilý Křápek:
