Fanfrnoch čili bukač je podle odborníků na hudbu něco mezi bicím a strunným hudebním nástrojem, jedná se ale pouze o rytmický doprovodný nástroj. Skládá se ze 3 částí, a to z těla, blány a svazku žní. Na tělo fanfnrochu se dá použít starý džbán, hrnec nebo třeba soudek. Hrdlo džbánku se překryje koženou blankou a uprostřed ní se vytvoří dírka, kterou se provléknou svazky žíní. Na fanfrnoch se nečastěji hraje střídavě oběma rukama, tak jako byste tahali koně za ocas. Hráč si musí ruce předem namočit do vody nebo naslinit. Dříve se také údajně užíval k navlhčení rukou i ocet, aby se docílilo co nejlepšího zvuku. Fanfrnoch se dá dokonce úpravou délky žíní či natažením blanky dokonale naladit.
Ráno o novém roce chodily děti s „fanfrnochem“. Obyčejně to byly skupiny po třech: jeden hoch nesl fanfrnoch, druhý hrnek vlažné vody na namáčení rukou pro hráče na bukač a s nimi děvčátko drželo šátek na dárky. Aby fanfrnoch dojímavěji hrál, měli hoši dvojí praxi: buď jej sevřely koleny nebo si ho opřely o břicho. Zatím druhý hoch si namočil ruce, chopil se „vocasu“ (žíní), kývl hlavou na ostatní, a už to šlo jednotvárným sborem, například takto:
Fanfrfanfrfanfrnoch, nastává nám novej rok,
novej rok nám nastává, koledy se nandává, houhouhaleluja.
Vandrovali tří řezníci, dříli krávu při měsíci, hou, hou, halelůja!
Jeden praví: „kráva živá!“ druhej praví: „vocas zdvíhá“,
třetí praví: dřete přece, ať nám kráva neuteče!
Kráva začla harcovati, na řezníky žalovati:
Zkažte vy tam poštou paní, že huž kráva zas na stání!
Ty mlynářovic slepice zvrtaly nám pšenice, pšenice nám zvrtaly,
do popele sedaly, hou, hou, halelůja.
Mlynář mele mouku v tom bílým klobouku a mlynářka krupici
v ty hušatý čepici, hou, hou, halelujá.
O tom, že s fafrnochem se na Domažlicku chodívalo i dříve než na Nový rok, svědčí slova následující koledy ze vsi Milavče.
Předevčírem byl štědrej večer,
dnes už je koleda,
dej, holka, koledy.
Pámbů ti ji nadělí.
Dyž sem ti ji včera dala,
dám ti ji ještě dnes,
jen to na mně nepověz.
Jsem dlužen za pivo
půl páta zlatýho; jsem
dlužen za šátek,
počkej, žide, až v pátek.
Jsem dlužen za botu,
počkej, ševče, v sobotu.
(poslal Jos.V. Královec, 1892)
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého - Čeněk Zíbrt
vyobrazení: fotografie
